Červenec 2007

Jiří Karásek ze Lvovic - In memoriam (sb. Zazděná okna)

30. července 2007 v 21:46 | Nihilist
Ten hebký, vlhký vlas tvůj příteli,
teď v hrobě děsném zvolna, zvolna stlívá,
a rubáš praskající, spuchřelý
tvé tělo hnijící a hnusné skrývá.

To tělo plné síly, veselí,
ty oči dobré jak tvá duše snivá,
ty vlasy, které ostře voněly,
to všechno v hrobě zvolna, zvolna stlívá.

A mně se zdá, že v tělo mé se vrývá
též hnusný červ, že v rubáš spuchřelý
a praskající Smrť mě přiodívá,
a že můj vlas již nyní, příteli,
tak jako tvůj též zvolna, zvolna stlívá...

Francois Villon - Balada

30. července 2007 v 21:39 | Nihilist
Balada, kterou Villon napsal léta páně 1458 na námět, jejž u svého dvora v Blois určil vévoda orleánský.

Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

Jen to mi nesporné, co plno stínů,
kde světlý den, tam cestu sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám,
dím "dobrý večer", jitro-li se skví,
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán,
mám vše, co chci, - nic, na čem srdce lpí -
srdečně přijat, každým odmítán.

K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám,
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a "labuť černá je jak havran" dí,
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.

Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.

Friedrich Nietzsche - Antikrist (poslední kapitola)

30. července 2007 v 21:35 | Nihilist
Tím jsem u konce a vynáším svůj ortel. Odsuzuji křesťanství, vznáším na křesťanskou církev nejstrašnější všech obžalob, jakou kdy který žalobce vzal do úst. Je mi nejvyšší všech myslitelných korupcí, měla vůli k poslední jen možné korupci. Není nic, čeho by se křesťanská církev nedotkla svou zkažeností, každou hodnotu obrátila v nehodnotu, z každé pravdy udělala lež, z každé poctivosti duševní bídáctví. Ať se ještě někdo odváží a mluví mi o jejích "humanitních" požehnáních! Odstranit nějakou bědu bylo proti jejímu nejhlubšímu prospěchu: žila z běd, tvořila bědy, aby sebe zvěčnila - Například červ hříchu: touto strázní obohatila lidstvo teprve církev!-"Rovnost duší před bohem", tato falešnost, tato záminka zákeřné nevraživosti všech nízce smýšlejících, tento pojem třaskavina, který se nakonec stal revolucí, moderní ideou a úpadkovým principem celého společenského řádu, - to je křesťanský dynamit... "Humanitní' požehnání křesťanství! Vypěstovat z humanity vnitřní odpor, opovržení všemi dobrými a poctivými instinkty! To mi tak je požehnání křesťanství! - Parazitství jedinou praxí církve; pijící svým ideálem nedokrevnosti, "svatosti" všechnu krev, všechnu lásku, všechnu nadějí k životu; onen svět vůlí k popření veškeré reality; kříž odznakem nejpodzemnějšího spiknutí, jaké kdy bylo, proti zdraví, kráse, zdařilosti, udatnosti, duchu, dobrotě duše, proti samotnému životu...
Tuto věčnou obžalobu křesťanství napíši na všechny zdi, kde zdi jen jsou, - mám písmena, že i slepí prohlédnou... Zovu křesťanství jedinou velikou kletbou, jedinou velikou nejvnitrnější zkažeností, jediným velikým instinktem pomsty, jemuž není prostředku dost jedovatého, tajného, podzemního, dosti malého, - zovu je jedinou nesmrtelnou poskvrnou lidstva... A počítáme čas podle onoho dies nefastus, jímž se počalo toto dopuštění osudu, - podle prvního dne křesťanství! - Proč ne raději podle jeho dne posledního? - Podle dneška? - Všechny hodnoty přehodnotit!...

Vladimír Holan - Smrt umírajícího na sadě

30. července 2007 v 21:34 | Nihilist
Mlčím vás, jabloně! A vítr očí vzdouvá
plachty mých víček v starost o dva sněhy,
před jejichž bělostí pohled mé krve couvá,
zapřen do rány něhy.

Ležím kříž odříkání. Umřít! A přec tu je
zachvění údivu, jež vlní dech můj sem.
Podobně dar se ještě pohybuje
na citu přijatém.

V radostném smíření, že země všemu předcházela,
bys křídla obhájil, můj dech se zvedá teď, můj rod.
Mlčící jabloně! slovo jablka ústa má by chtěla -
k vám z lože sestupuji, přicházím - - A přece od.

Otokar Březina - Pohled Smrti (sb. Tajemné dálky)

30. července 2007 v 21:32 | Nihilist
U hlav lože a v soumracích tušení, mnohokrát, vím,
pohled můj zhasínal před vítězným pohledem tvým.

V mém slabost a touha, smích ocele blyštící v tvém,
a v jeho zrcadle myšlenku vlastní uviděl jsem.

Šla bledá a zmatená v dálku zavátých, neznámých Měst
do šera a polárních nocí němou únavou cest.

Úzkost nejistoty tuhla jí v tvář a věčných prostorů chlad
na zmučené údy spínal jí, umdlené, kovový šat.

V záhyby mizících tvarů mlhami ze zraků tvých,
jak z květu mystického stromu střásal se přívalem sníh,

a houstl a temněl, zář do sebe vpíjel a šlehal a vál,
na ranách mé myšlenky jak v narudlých plamenech tál.

U hlav lože a v soumracích tušení, mnohokrát, vím,
pohled můj zhasínal před utkvělým pohledem tvým.

Jak somnambul svedený z lože, bledý, spoután a něm
pod hypnosou Nepoznaného jdu se svým snem

a přede mnou chví se, v umdlených rukou mých dní,
zraky tvými rozžatá světla pohřebních pochodní.

Nevím

30. července 2007 v 21:29 | Nihilist
Ó, svatá vzepětí a hrdých citů zmar,
ať naši v úctě jsou pro libovůli svou.
Ti v pravdě moudří jen, klaní se k zemi až,
neb touhy ukájí pýchou sebejistou.

Tak řečí železnou příroda mluví k svým,
na její příkazy spějeme k zločinům,
jak vy jim říkáte, těm činům přesladkým,
jež hlupák odsoudí a upře jim nevinu.

Však hle, to nejsou, než překrásná bláznovství,
jsou v očích přírody neřestnou potěchou.
Co od ní pochází je hodno království,
do hrůz nás dohání, nešetře odměnou.

Až léta nádherná orgií bezuzdných
svůj konec naleznou v přírody galejích,
všem bohům výsměch jen od nás se polyne,
vstříc králu hojnosti bez bázně vkročíme.

Tam v lůně přírody se rozmnožuje vše,
velkým i malým, ta kurva matkou je.
A jejím očím jsme všichni stejně drazí,
dobří a počestní, i netvoři a vrazi.

Ladislav Klíma - sentence

30. července 2007 v 21:27 | Nihilist
Mravností zovu otrockou shrbenost pod panujícími názory a řády lidí bez těžiště, bez vůle, bez světlejší inteligence. Imoralismem, - volné, vztýčené, rozkazující, autonomní bytí sebou. Co z obého líbí se vám líp? Nestyďte se, vy, kteří tím druhým nejste, a řekněte, že to první, - egyptské hrnce s masem líp než krutá svoboda.

O řeči lidské I.

28. července 2007 v 19:55 | Nihilist
28. července 2007
...neotesaně dekadentní...

Chtěl bych mluvit, povídat,
ale proč jsou všichni němi?
Nikdo nemá, co mi dát,
ani já nemám co bych dal. Nic není.

Jen prázdný svět, nízký, plochý.
V tom hluku a křiku - mlčení.
Jako nad hovnem mouchy
a ve stádě ovcí mečení -

to je ta koule šišatá,
po které se plazí savci.
A to, co je hlava pro kata,
jsou pro mne tito řádci.

Také mlčím… nač domlouvat prasatům.
Zůstanou vždy u svého žlabu.
Vše nejlepší přeji všem katům…
Stejně je vše Vysoké všem tabu.

Pláč ve snu

27. července 2007 v 14:49 | Nihilist
Zdál se mi sen, já plakal jsem v něm.
A byl to pláč skutečný.
Stál jsem tiše, nechybně, něm.
Život připadal mi zbytečný.

Ze srdce měl jsem cáry,
přes žebra mi teklo,
viděl jsem jak mi nesou máry
a jak mě vítá peklo.

Úsvit slavil žal,
stmívalo se, zapadalo slunce.
Soumrak nade mnou se smál
i můj obraz v tůňce

také se smál, jen já jsem plakal.
Mé slzy padaly na zem
špinavou, do kaluží, na kal,
a vítr s večerem mrazem

chystal se mne dorazit,
uložit mne ke spánku,
abych nemusel žít,
abych smazal tu kaňku.

Antikristus

27. července 2007 v 13:16 | Nihilist
K nohám mi pokleká
výkvět lží - Kristus,
jenž zavrhl člověka
a prosadil jen hnus.

Teď leží přede mnou tady,
v blátě, tam, kde patří.
Sám vidí teď své zrady…
Teď už jen za jednoho, ne za tři.

Konec jeho vysávání životů,
vysvobodit svou duši zkus.
Už pohřbi tu jedinou mrákotu.
Jsem Antikristus.