Podivná galerie

2. července 2007 v 14:56 | Nihilist
Už ho jeho zesláblé nohy nemohly udržet a sklouzly mu ze židličky. Židlička se převrhla na zem…
Náhle se ocitl na nějakém opuštěném místě kdesi u lesa. Zrovna bylo po dešti a ze země se vypařovala voda, takže bylo na větší dálku špatně vidět. Přemýšlel, kde to je, ale neznal to tady. Nechápal, co se s ním děje, měl pocit, že jeho tělo se skoro vznáší. Rozhodl se tedy, že půjde po téhle bahnité cestě a uvidí, kam dojde. Bylo mu jedno, že bude špinavý. Vůbec jeho celé duševní rozpoložení bylo poslední dobou zvláštní, bylo mu všechno jedno, jakoby ztratil zájem o vše, i o to, co ho dříve bavilo. Začal postrádat u věcí a činností jakýkoliv smysl a význam. Už ho nebavil ten únavný život, ve kterém stále jen něco "musí" a skoro nic "nesmí".
A právě celý poslední týden na všechno rezignoval. Vyjel si na svou chatu, kterou měl daleko od civilizace a kam často jezdil, aby se odreagoval. Byl tam sám, daleko, pryč od lidí, jen sám se sebou. Vždycky tam jezdil rád, měl tam klid, pouštěl si tam svou oblíbenou hudbu, nejčastěji Mozarta, Dvořáka a Beethovena a při tom odpočíval a přemýšlel o různých věcech, o životě, jak by se dal změnit, ale vždycky došel k závěru, že svět nezmění. Nemožno hluchým cokoliv vysvětlovat a slepým ukazovat, v čem je krása.
Tyhle otázky se mu honily hlavou i teď, když šel po té hrozné polní cestě, ale snažil se na ně nemyslet. Po chvíli je úplně vypustil z hlavy, mlha se už ztrácela, a tu najednou v dálce viděl obrys nějakého velkého domu. Rozhodl se, že se tam půjde podívat, a že se zeptá, kde se to nachází. Ale sám věděl, nějakým podvědomým, transcendentálním způsobem, že se to nedozví, nebo, že se dozví něco strašného. Čím více se k domu přibližoval, tím byl dům větší. Až když došel úplně k němu, podivil se, co tady na tak odlehlém a pustém místě dělá takový velký dům. Působil na něj tak nějak mysticky, jako z jiného světa, jako dech Smrti. Nebylo to ani malý zámeček, ani venkovské sídlo. Něco mezi tím. Dále se divil tomu, jak je dům postavený. Takovýto stavební sloh nikdy neviděl. Bylo to něco mezi rannou gotikou a románský slohem, ale ani tohle není přesný popis, spíše velmi nepřesný, ostatně o architekturu se nikdy moc nezajímal. Hlavním vchodem byly velké vrata, jako na nějakém starém hradě.
Přistoupil tedy ke dveřím a chtěl zaklepat, když si všiml, že ty obrovské vrata, nebo možná spíše brána než vrata, byly pootevřené. Rozmyslel si to (Bůh ví proč) nezaklepal a vstoupil. Hned jak tam vešel, tak ho nesmírně zamrazilo, děs mu projel celým tělem. Bylo to úplně jiné, než si z venku představoval. Stál v jedné jediné místnosti, byla to asi hlavní hala. Temná dlouhá místnost bez oken (ač z venku okna viděl), osvětlená desítkami svíček, které vedly jeho zrak někam na druhý konec haly. A tam, na druhém konci se něco červeně lesklo. Ještě se rozhodoval, jestli nemá odejít, ale zvědavost ho přemohla a šel po tom tmavém, chladném, až chorobně děsivém pokoji dál na druhou stranu.
Jenomže, když došel na druhý konec, celý se zděsil. To "něco" červené, co se předtím tak lesklo, byly dveře. Podobné jako hlavní vchod, jen ne tak velké. Ale to nejhorší bylo, že byly červené proto, protože po nich stékaly proudem pramínky, nebo spíše prameny rudé, páchnoucí krve. Když se podíval na zem, krev se záhadně vsakovala do tvrdé kachlíkové podlahy. Nechápal, co se s ním děje. Nevěděl má-li halucinace, je-li ve snu, či snad něco ještě horšího. Zatočila se mu hlava. Aby se mu ulevilo, na chvíli se předklonil. Stál tak asi dvě minuty a přemýšlel, co tu vlastně dělá, ale za nic na světě si na tuto otázku nedokázal odpovědět.
Napřímil se, zvedl hlavu… a najednou se podivně podíval nad ty zakrvácené dveře. Byl tam nějaký nápis. Přečetl si ho, byl latinsky: Admirabilis Porticula. Začal vzpomínat, co to znamená. Latinu vždycky obdivoval, dokonce se jednu dobu snažil i latinsky učit, ale dlouho u toho nevydržel. Na tahle slova si však vzpomněl, Admirabilis Porticula, Podivná galerie, řekl nahlas. Jakoby to už někdy slyšel nebo viděl, dal by za to ruku do ohně, ale jen nevěděl, s čím si to má spojit. Po přečtení nápisu se mu znova zatočila hlava, ovšem hned se z toho vzpamatoval.
Přemýšlel, co má dělat dál. Má-li vstoupit do těch hnusných, krví prosáklých dveří, nebo má-li se otočit a jít pryč. Rozhodl se. Už se otáčel, že odejde, ale vtom najednou všechny ty svíčky v celé hale, kterou předtím prošel, všechny ty svíčky jakoby sfoukl nějaký obří dech, nejednou zhasly. I na sobě pocítil závan vzduchu, ale jen lehký.
Otočil se zpátky k zakrváceným dveřím, podíval se na nápis nad nimi, znovu si ho v duchu přečetl. A najednou další zvláštní věc. Dveře se začaly samy od sebe otevírat. Osvítil ho silný záblesk světla, ale hned v dalším okamžiku světlo zeslabovalo, jakoby jej něco vtahovalo zpátky do útrob neznámé místnosti. Teď světlo zůstalo stát. Už nesvítilo tak silně, nýbrž jen tak akorát. Nyní dohlédl přesně na konec té nové místnosti, kde zpozoroval schodiště. Když se trochu rozkoukal, všiml si, že je o hodně větší, než ta předešlá. Uprostřed byly dvě řady sloupoví, které vyznačovaly cestu ke schodišti, vypadalo to, jako lodi v chrámu. Co jiného mu zbývalo než vkročit dál…
Ale to, jak si později vzpomněl, dělat neměl. Sotva překročil práh a ohlédl se na stranu za sloupoví, div nevykřikl zděšením, vlastně, sám nevěděl, jestli nevykřikl. Udělalo se mu na nic. To, co viděl, bylo přímo hrozné. V rohu tam ležel, opřený hlavou o zeď, nějaký muž, spíše mladý, s rukama na klíně. Vedle něj byla rozbitá láhev, nejspíš od nějakého alkoholického nápoje. V pravé ruce držel střep a z levé ruky mu stříkala krev. Měl ji všude, na kalhotách, i trochu na obličeji a vůbec po celém těle. Vypadalo to, jako by se podřezal právě teď, v tento okamžik, nebo zcela v nedávné chvíli. A opravdu, když se mu zadíval do očí, tak viděl, jak ještě trhá víčky. Už se na to nemohl dívat, odvrátil hlavu na druhou stranu.
Ale tam to nebylo o moc lepší. Seděl tam, na dřevěné židli, muž, starší než ten na druhé straně. Hlavu měl zakloněnou dozadu za opěradlo, ruce mu visely podél těla. Pod pravou rukou na zemi ležel revolver. Na zdi za ním byl krvavý flek. Byla to hustá tmavě červená krev, vypadalo to, jakoby tam byly i kousky mozku. Pod mužovou zakloněnou hlavou na zemi byla kaluž krve. Zahleděl se na ni a viděl, jak mu ještě z hlavy, pomalu, po kapkách do té kaluže kanou krůpěje krve. V celém sále bylo děsivé ticho, takže když ty kapky dopadaly na zem, tak se to rozléhalo po celé místnosti. Znova se mu udělalo hrozně zle. Chtěl se vrátit, ale nemohl. Něco ho táhlo dál před sebe, a on věděl, že musí dojít nakonec.
Pozvolna se uklidnil a šel dál. Snažil se nerozhlížet kolem sebe, ale nedalo mu to a po několika krocích se znovu ohlédl na bok za sloupoví, na téže stranu, kde byl předtím mladý podřezaný muž. Už myslel, že má štěstí a nic tam není. Ovšem když se zadíval pozorně před sebe, tak spatřil visící nohy. Vzhlédl vzhůru a uviděl celou postavu. Byla to oběšená mladičká žena, spíše dívka. Nejpodivnější bylo, že na sobě měla svatební šaty. Snažil se jí zadívat do tváře, ale přes obličej jí visely krásné, dlouhé, blonďaté vlasy. Najednou její hlava cukla, ještě zatřepala nohama, pak vzdychla a bylo… Strašně se lekl. Nemohl popadnout dech, stál a vyděšeně se na ni díval. Krev v těle jako kov. Byl to hrozný pohled.
Asi za minutu se vzpamatoval a rychle strhl hlavu na druhou stranu a… konečně měl štěstí. Čekal, že se zase hrozně vyděsí, ale zaplať pánbůh nic tam nebylo. Vůbec nepřemýšlel a s hlavou pořád otočenou směrem tam pokračoval dál. Cítil, že za chvíli už musí být u toho schodiště. A opravdu, jenže ještě předtím znovu spatřil otřesnou postavu. Na zemi tam ležel někdo (bylo to na druhé straně od té dívky), kdo nebyl poznat, jestli to je žena nebo muž. Ležel na zemi ve zvláštní, zkroucené poloze, dalo se domyslet, že asi když umíral, měl šílené křeče. Z úst mu ještě vytékaly zbytky zvratek na zem, která od toho byla celá špinavá. Jak to tak sledoval, málem se taky pozvracel. V duchu si pořád opakoval, hnus, hnus, pryč, musím odtud pryč.
Dále už to nemohl snášet, podíval se před sebe a viděl, že už je před schodištěm. Rozběhl se jako blázen po schodech nahoru, ale hned na třetím nebo čtvrtém schodě zakopl a narazil si zápěstí a koleno. Zaklel, ale rychle vstal a pomalu začal kráčet po schodišti nahoru.
Byly to dlouhé točité schody. Zdály se mu nekonečné. Schodiště bylo spoře osvětlené, nějakým mystickým světlem, které vycházelo, kdoví odkud. Zvenku dům nevypadal tak vysoký a přitom schodiště bylo dlouhé jako do kostelní věže. Jak tak stoupal, hlavou se mu honily myšlenky, kde se to vlastně ocitl, co tu dělá a proč tu je… Stále nemohl vymazat z paměti ďábelské tváře těch mrtvých lidí. Potichu si mluvil sám pro sebe: "Admirabilis Porticula, Podivná galerie… prý podivná…," a sám nevěděl, kde se to v něm vzalo, smutně se zasmál a znovu pro sebe: "opravdu podivná, ale já bych to nazval Galerie Sebevrahů… děsné, šílené." A ve chvíli, kdy to dořekl, začínal tušit, co tu dělá. Najednou se před ním zjevil východ z těch nekonečných schodů. Byl tak šťastný, že už vyleze ven. Ale jak věděl, že vyleze? Hm… Ale opravdu, když vyšel z těch schodů, sám se podivil, jak uhádl, že už bude venku… Ovšem ne tak docela venku. Stál na nějaké věži, poměrně prostorné. Rozhlížel se okolo a nechápal ten paradox. To, co viděl dole, bylo otřesné. Ovšem nyní měl nádherný výhled na louky, lesy, dále viděl dole pod věží téci krásnou průzračnou řeku a když se zadíval do dáli, viděl moře. Krásné silným sluncem osvětlené moře…. Bylo to jako políbení od krásné dívky, po té zkušenosti dole, kde to vypadalo jako v pekle.
A v ten moment se mu začalo znova chtít žít. Chtěl jít ven, do té nádherné přírody, chtěl si zakřičet z té věže na celé okolí, aby si ulevil, ale nemohl ze sebe vydat hlásku. Sklonil hlavu a pod sebou viděl rakev. Byla to robustní rakev z dubového dřeva a byla otevřená. Nikdo v ní neležel a on náhle pochopil, komu ta rakev patří….
Něco mu začalo hrozně stahovat krk. Nemohl dýchat. Chytil se za něj a cítil, jak mu ho stahuje oprátka. Když se mu pod vlastní vahou sklonila hlava dolů, uviděl své nohy třepat ve vzduchu a pod nohama ležela židlička převrhnutá na zem. Až teď si uvědomil, že všechny ty hrůzy, které v uplynulých chvílích prožíval, se odehrály během pouhých čtyř nebo pěti vteřin. Najednou chtěl opravdu žít, ovšem bylo pozdě…
-
V smrti je člověk blíže sám sobě, než za života. Teprve ve smrti pochopí, co byl život. Co to bylo, co prožíval? Jenom sen? Předsmrtná vidina? Nebo to byla skutečnost? Vždyť každou realitu zastírá sen, vkrádá se do ní, až se stává zcela jí samou. Stává se skutečností. Kde je potom pravda? Není naše "realita" také jenom sen, který zastřel opět nějakou jinou skutečnost? Není vše jen nekonečná série snů? Podivná galerie snů?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama