Srpen 2007

Řev mrch

27. srpna 2007 v 21:41 | Nihilist
Měsíc téměř v úplňku
v ústech mám chuť pelyňku
v duši cement zalil nervy
v srdci hnilobném mi lezou červi.

Mysl má myslí jenom temně
veškerý žal světa je ve mně
démoni temnot nenechají mne být
budu ve svých smutcích věčně hnít.

Smutné je zemřít dříve,
když nevidím, jak ostatní mrchy mřou.
Však má smrt brzy přijde,
ale alespoň slyším jak řvou!!!

Má metafysická Smrt

27. srpna 2007 v 20:48 | Nihilist
Za úplňku lesní krajinou
šla dívka krásná jako Smrt sama,
šla nocí jasnou, mrazivou, línou -
dcera noci - Ďáblova první dáma.

Její srdce tiché temné,
jako jeskyně v horách hlubokých,
po krvi prahlo a ve mne
náhle vyvstal démonický smích.

Já spatřil jsem ji tam
v tom měsíčním svitu,
svou mysl v oblacích chytám
a najednou před sebou mám ji tu.

Pomalými ladnými krůčky
přede mne došla ta víla
a do její jemné ručky
dýku vložil jsem - zasnila…

Poté bez váhání mé hrdlo
prořízla jedinou ranou a
tělo mé na kolena kleslo.
Ještě jsem žil, z krku tryskaly
kaluže krve a má víla do
svých dlaní mou tmavou krev nechala
téci a pila ji jako rudé víno…

Pomalu jsem umíral vedle
mého krásného spasitele,
vedle té metafysicky
líbezné dívky,
Básnířky - Smrti!

O kráse, smutku a Valašských lesích

23. srpna 2007 v 0:24 | Nihilist
Není nic krásnějšího, hezčího, líbeznějšího, úžasnějšího, než jasná noc ve Valašských lesích, když hvězdy nádherně stříbrně svítí na modročerném nebi. Nikde jinde na světě není větší krásy.
Tam je můj domov, tam toto vše mám ve svých dlaních, i když tak daleko jsou ty dlaně mé. Ale přesto všechno je mi tak smutno, nepředstavitelné nejsmutnější smutno. Smutno, že ani slzy nemohou téci.
Na co to vše, když se nemám s kým rozdělit o tu nádheru. Takovou krásu jeden ubohý člověk sám nemůže ani snést. Ani ten zatracený bůh, kdyby byl, by ji nesnesl.
Jakoby mne tíha té krásy zadupávala do země, jakoby přímo říkala: "Jsi sám… sám…" A na druhou stranu z mého nitra má duše mne kope, bouchá, mlátí a křičí: "Já chci ven! ven! Chci letět k těm hvězdám, tam není samoty, tam je věčnost."
A ať je ta věčnost jak chce dlouhá, ta má duše nedá mi klidu. Nedopřeje mi dne v němž by ten žal z mé nesmyslné mysli alespoň na hodinu zemřel.
Nechci si tu krásu nechat jen pro sebe, však takového člověka není na Zemi a snad ani ve vesmíru, který by chápal krásu, smutek a přírodu, který by je chápal transcendentálně. Takoví jsou mrtvi! A jen ti vše chápou.

Noční hřbitov

22. srpna 2007 v 23:56 | Nihilist
Setmělo se, temnota přišla na zem.
Z půdy rostou obrysy náhrobků,
světla se odráží v mramoru jejich desek.
Stromy mezi hroby lákají mne provazem,
mé tělo stane se tělem úlovku.
Má duše podobna je jeskyních fresek.

Stále ztuhlá na jediném místě stojí
a zírá slepě na zahradu mrtvých.
Být ještě tady nebo už jíti za nimi?
Však mysl se s světem živých snadno nerozpojí.
Ó, Zemi, zůstat v nitru lidu nebo jít do niter.. do Tvých?
Svíce a kříže nic nepoví, mlčí. Snad pekelní démoni znamení dají mi.

Děti mé

21. srpna 2007 v 22:24 | Nihilist
Jste mou vírou, děti mé,
Vy, mnou stvořené, nevinné.
Jste mým přesvědčením,
jediným světlem denním.
Nikdy bych neopustil Vás,
i kdybych si měl zlomit vaz.
Jste vše, co jsem kdy měl -
nevidím Vás, ale jste vždy při mně.

Slov má na papíře.

Lůza

20. srpna 2007 v 12:02 | Nihilist
Němota krásná, však jen těch, co ví.
Těch, co se neskrývají za křoví
zelené, jež značí morálku,
těch, co neumí vést za Sebe válku.

Vidí jen masku čerta na zdi
a při tom všem sebe vraždí.
Jejich duše cizími nasáklé
a srdce na hácích zaháklé
nevědí o svobodě, neví, co to je.
Stále jen padají tváří do hnoje.

A nikomu z nich to nevadí… putna.
Duše světa je tak smutná….
I přes ty pestré iluze,
které dávají naději té lůze.

Shnilá voda

16. srpna 2007 v 23:57 | Nihilist
Věci, které měl jsem rád, pohltila voda
z moře shnilých mozků kolem,
jež mne obklopují. To vše teď prodá
a půjde za mnou dál - cestou, lesem, polem,
dokud mne zcela nerozhlodá.

Dokud mi všechny své atomy nevnutí
a všechny ty mé nezabije - ta voda ješitná.
A šeptá: "Všechny listy tebou stvořené vyrvu ti,
vyrvu je z tvého bloku, Já, ta voda hnusná nepitná,
z bloku tvé duše, tvého vnitřního hnutí."

Teď se v ní rozpouštím jako ve žravé kyselině,
je všude - teče, prší - nelze před ní utéci,
když střechu nad hlavou mi vzala. Pluje si líně,
ale stále a rozhodně jako král, když otroky zavře do klecí.
A všechny břehy rozemele, nakonec nespočnu ani v hlíně.

Déšť suchých těl

12. srpna 2007 v 16:40 | Nihilist
Lidé jsou kapky deště… padají
a nakonec je vpije zem.
Krátký pád přes věčnost je život,
monotónní, suchý...
Ano, ten déšť je suchý.
Ta mokrost je jen iluze,
vlastně co je suché to ani není.
Jen se zdá být,
zdá se být něčím velkým,
ale velká je snad jen naše marnivost.
Nejhloupější a nejabsurdnější světe - plivu na tvou duši.
Quem di diligund, adolescens moritur
Morituri Te Salutant

Adolf Brabec - Zpověď

12. srpna 2007 v 15:51 | Nihilist
Ze všeho zbyl jen luzný sen,
jen hrstka zvadlých květů,
a člověk hledí na svět ten
jen s trpkou kletbou v retu!

Tak rád bych si byl lepší svět
na chudém světě stvořil,
však osud zmařil štěstí květ
a naděje vše zbořil!

Radegast

12. srpna 2007 v 14:47 | Nihilist
K Radhošti upřen zrak
boha ohně, slunce a hojnosti.
V ruce ten naděje pták -
to Radegast hlídá své království.

Na Beskydy své shlíží,
na ty krásné lesnaté kopce;
toť kraj Slovanů, bez mříží,
v něm naposled spočinu v hrobce.

A nad ním, po nebi blankytném,
káňata hnědá se vznáší,
ten majestát, jenž nikdy nechytnem,
jenž zůstane navždy v paměti naší.

Večer, když měsíc zapřáhne
hvězdy do svého závoje,
mysl má pomalu uvadne,
však duše - ta vstává do boje.

Za svobodou svou krčím,
za Radegastem do lesů,
přes déšť, jímž smáčím
iluze, já píseň mu přinesu.

Píseň o noci, horách - natuře,
o duších, co po smrti žijí,
o krvi, co zalije kaluže
místo vody, o lidské zmiji.

Slavný Radegast bude žíti,
jak božská socha Davida -
díla ušita z metafyzických nití,
jež ruka Ďábla-Pohana hlídá.