Říjen 2007

Podzimní mlhy

28. října 2007 v 1:07 | Nihilist
Rozplývám se blahem,
když podzimní mlhy
padnou na můj kraj.
Husté jako bahnem
by duch můj blahý
procházel tam, kde háj
Perunův.
Dnes místo to temné,
na zemi listí dubové,
prázdno a ticho cítím.
Ten čas probouzí ve mne
dávné démony ubohé
a hlas kroků listím
volá:

Předkové mlh a lesů
těchto: Kříž je zlomen,
poselství Vám nesu:
Věčná Svoboda je kolem!

Do tich

22. října 2007 v 19:02 | Nihilist
Skončil čas dříve než začal
snil sen o sobě a nebyl
nehmotný tvrdost mystifikoval
své ostré hrany vybrušoval
sám sebou pohlcen mlčel
a promlouval řevem mlčení do tich
Ta ticha byla hlasitá jak umírání
když jej Temnonoš přinášel
ve své nůši bez dna beze stěn
rozsypával své zrní po zemi promáčené
podobné mokvavým strupům
sedřené kůže na červené maso
A ten bezhlavý čas se zastavil
poté co stále stál
je dlouhý nebo krátký
je nějaký je vůbec
jen v myslích které neví
ani o sobě ani o čase
je něco co není
a tak to bylo nebylo
a bude nebude

Slast Smrti

22. října 2007 v 19:01 | Nihilist
Na okraji skály stojím
a zírám do bezedné propasti
která končí v Smrti
v jejím chřtánu A jím
sní mne k uspokojení mé slasti
tělo ptákem je letí…

Ave Nihil

22. října 2007 v 18:59 | Nihilist
Jak přirozeno se býti zdá
veškeré kurevství to,
co mravy samo sebe nazývá
a myšlenky čisté není sto
stvořiti.
Čí zvrhlou příčinou
probíjí masy lidí a kosti?
Jak rány elektřinou…
A jejich mozky je hostí -
na poslední večeři.

Snad na té poslední již,
na které se přežerou
a klesnou ke dnu níž,
do pekel? nebes? Kterou
možnost ze dvou stejných?
Ave Nihil, Amen logika!
Úsvit soumraku bohů…
V tváři kámen, chybí mimika.
A Já? Něco? Nic! zemřít? Mohu…
Musím!

Kristus Ineptus

17. října 2007 v 23:31 | Nihilist
Svými bílými křídly
zakrývá rudou krev,
která tekla zřídly,
jím spuštěnými. Jak hněv
svůj láskou nazývá,
jak tělo své chlebem
a krev vínem, tak křivá
je celá jeho, i s nebem,
také víra. Svatá víra
samozvaně svatých šašků,
z nichž žádný nadarmo neumírá.

Popelíček popelíčku, prášek prášku,
Amen!

Na sever pod křídly vran

16. října 2007 v 17:57 | Nihilist
Pod černými křídly vran,
zasněženou nejbělejší plání,
vane můj žal, ze všech stran
obklopen lesy, jež se klaní
ve vichřici chladných vloček.
Vane tam, kde věčné ticho sladce sní
o tajném útulku zaběhlých koček,
o živoucích zvucích hudby lesní.

Vane tam, na sever - ten nelítostný vrah
milenců zelené a žluté! Ten zabiják nadějí!
Vzhůru tam, po stopách hvězdných drah,
za zpěvem ledových nymf, které svádějí
svou mrazivou krásou do svých luhů.
Vzhůru tam, na sever, ke skelným krám!
Tam spatřím vysněnou, mrtvolně bílou duhu!

Stále pod křídly vran, něžných černých dam…

Hroby bez kytiček

15. října 2007 v 20:26 | Nihilist
Do tváře rudé hanby
jedovaté jako zuby mamby
ryji vrásky ostrým dlátem
- vždy jsem chtěl být katem.

Chtěl jsem vidět torza těl,
posílat bídníky do pekel,
chtěl jsem vidět téci krev,
žal slepých duší, bolest slepých střev.

Když nad popravištěm svítal
měsíc a pod žárem mých očí tál,
když ležel jsem tam na zádech
a snil o lidských pádech,

o pádech do temnot, plných
bolestí ducha, jež přináší vlny
ze středu samotných lidiček.

A hroby? Prázdné - bez kytiček.

Kázání

15. října 2007 v 20:15 | Nihilist
Jak jsou zvrhlí
proti nám - bohabojným
a píší proti svatým
do tváře Krista plivou
na naši idylu
na naši dokonalou společnost
kde mravy ctnostné řídí vše
Pod trestem Smrti
do klatby ty kacíře - apostaty
do šatlav jejich černých duší
A všem hodným do očí vypalují cejch
Jsou bez autorit
jejich idoly - libertinové
Odešli i když podepsali
velezrádci našeho - jak by řekli - stáda
urážka society glorifikované!
Na hranici s nimi
ne - hůře - nechte je žít -
mezi námi - kameníky…
… my totiž kamenovat můžem!

Dominus ad absurdum

Nihilistická esej o existencionalismu

8. října 2007 v 23:45 | Nihilist
Nihilistická esej o existencionalismu
(marná snaha aneb výkřiky do tmy)

Kolikrát jsem tam šel. A nikdy jsem nedošel. Asi to bude tím, že jsem nevěděl kam jdu. A přece jsem šel. Zdá se to být marnivé? Nebo Absurdní? Nepopírám, je to tak. Na mysl přicházejí otázky proč to? Však jak já to můžu vědět? Samozřejmě, že nemůžu. Každý by se měl ptát sám sebe kam jde. Ne, kam chce jít, i když to vypadá, že jdeme tam, kam chceme, nebo si myslíme, že tam směřujeme z vlastních pohnutek. Nabízí se snad jediná odpověď, která definuje cíl cesty: Smrt!
Kdo tedy může řídit svou cestu? Ať jdeme na křižovatce, kterýmkoli směrem, tak cíl je vždy jasný, přestože ho nikdo vidět nechce. Snadná cesta nebo skalnatá a hrbolatá - výsledkem a cílem je vždy již ta zmiňovaná vysvoboditelka.
Snadná cesta je nudná a ta horší je sice, možná, o něco zábavnější, ale absolutně stejně zbytečná, marnivá, absurdní, fraškovitá, groteskní, tragikomická jak ta první. Ne Božská komedie - Ďábelská komedie je to!
Jak přežít, než dojdeme k Smrti! - Takto by se dal nazvat podtitul pojmu "život". Avšak tak jako je zbytečné bytí, tak také tato, s trochou dobré vůle "esej". Vysvětlovat zbytečnost všeho je jako "hluchým vyprávět, co píseň znamená a slepým, co jsou křídla labutí", jak krásně vyjádřil v jedné písni Karel Kryl. I když tato citace vyznívá tak, že zbytečná není, je to jen iluze krásné poetiky. Ale asi tak bych vyjádřil tu zbytečnost něco vysvětlovat. Ještě mne napadá jeden výňatek z Krylova textu: "Nač vlastně lháti, když ti stejně nikdo nevěří…". Jistě je to trochu vytrženo z kontextu Krylových písní, ale chci zde jen vyjádřit mou myšlenku, v kontextu této eseje.
Ale zpět k tématu. Jak jsem tedy napsal "všechny cesty vedou do Říma". A k cestám samotným:
Můžeme se tedy na cestách něčím zabavovat, ale jsou to vždy jen iluze, které mají za úkol odvést pozornost od té nudy a zbytečnosti světa. Omámit mysl, aby nemyslela, aby nikdy nepřemýšlela o cíli. To, co lidé nazývají tzv. cíly jsou jen další nudné mezibody k tomu konci (ne)vysněnému. Spousty samozvaných humanistů/spasitelů namítá, že pomáhat potřebným zbytečné není, stavět se za práva chudých, šířit mír a války za mír a tisíce podobných věcí, které si jistě dokážete představit. není to jen pomoc zbytečných zbytečným? Vzhledem k cílům "společnosti svaté"?: dle mého: Marná snaha.
Na druhé straně jsou ti, kteří tvrdí, že je třeba si užívat života dokud to jde. Proti tomu lze máloco namítat. Snad z hlediska prvních: Egoismus. Ovšem v nich se egoismem stává pomáhání druhým podstatě kvůli sobě samým - pro zabavení, spasení se, i když jim samým to připadá ušlechtilé. Iluze, Demagogie… to jediné je svět! Je třeba si uvědomit, že všichni stojí na cestě, která má stejný cíl.
A zde se posuneme dále: Je cíl jedince koncem? Mělo by člověku záležet na budoucnosti, které se účastnit nebude? Na potomstvu? Evoluci? Možná by bylo lépe si tyto otázky upřesnit. Má člověku záležet na budoucnu, když jednou bude stejně po Smrti? Jestliže je evoluce jeden nějaký ucelený řetězec, člověk je potom článkem toho řetězce - jeho součástí. Tudíž by mu na tom záležet mělo. Ale pokud Smrtí jedince skončí jeho "povinnosti" vůči lidu budoucímu, tak, i když to opět bude znít egoisticky, je to naprosto fuk - "po nás potopa".
Ale tyhle dva body tak nějak závisí na "pohledu na svět", proto zkusím definovat ten správný. Měl bych se na něj, myslím, zeptat takto: "Má evoluce smysl?" Toto se však odvíjí od ještě hlubší otázky, o smyslu a existenci světa, vesmíru a jsoucna vůbec.
Myslím si, že je třeba vše brát úplně od prvopočátků, od základů. Nelze říci, že odpověď na otázky pozdější, pokud nejsou zodpovězeny otázky základní.
Tedy pojďme již k věci. Vznik jsoucna! Jak je možné, že jsoucno vzniklo? Nejznámější vědecký názor je Velký třesk. Prostor a čas vznikly výbuchem hmoty zhuštěné do jediného miniaturního bodu o nesmírně obrovské energii. Ale kde se ten bod vzal, když nebyl prostor ani čas? Nemohlo to vzniknout - z ničeho! Nemohl de facto být. Připadá mi to skoro jako náboženské dogma, přestože si to vědci zdůvodňují všelijakými hypotézami o antihmotách a podobných výmyslech zastřených, iluzivních myslí.
Vše, co se děje, by se molo odehrávat v prostoru a času. A zde se již dostáváme k, v pravdě, metafysickým otázkám, které jsou za hranicemi lidského poznání, a s nimiž můžeme pouze polemizovat.
Tak tedy vše muselo vzniknout v prostoru a času,, ale kde se vzaly tato dva fenomény, ve kterých "žije" celé naše bytí? Že by snad sám prostor a čas byly nějak nutně dány samy sebou, a priori? Nebo vznikl čas nezávisle na prostoru a naopak? Ale jak? Pokud nebyl prostor, tak čas sám o sobě nemohl "být", "neměl kde plynout". A naopak pokud nebyl čas, tak prostor zase neměl vzniknout kdy!, nebyl čas, nic nemohlo "plynout" ani "vznikat".
Z tohoto vyplývá, že jsoucno vůbec, je nutně a priori metafysické. A možná by se dalo říci, že jsoucno takové, jak ho vnímáme vlastně vůbec neexistuje. Nemělo kdy, kde a jak vzniknout. Tudíž vše je jen iluze, nebo jak tomu říká buddhistické učení "Maja" (závoj). Možná by se tato iluze dala považovat za nějakou formu nehmotného, bezčasého, bezprostorového Psychična, které samo sebe nemůže a neumí pochopit, proto si vytváří iluze času, prostoru, fyzična, a vůbec všechny poznatky. V tom případě je potom i oné "(ne)Psychično" ničím, stejně jako ona iluze. Z těchto závěrů vyplývá můj Nihilismus. Proč tedy to Psychično nemůže pochopit, že vlastně není? Možná si to tak samo určilo? Je to problém poměrně neřešitelný. Snad t správně definoval Arthur Schopenhauer ve svém citátu: "Svět není ani logický ani nelogický, nýbrž alogický." Nebo J. W. Goethe: "A co když přírodu nakonec zdůvodnit nelze?"
Možná to teď bude znít z povrchního hlediska dosti jednoduše, ale dle mého (alogického) názoru si prostě stačí "jen" toto vše uvědomit, musí si to uvědomit to naše nevědomé, bezčasé, bezprostorné, nehmotné Psychično, které tak potom samo sebe popře a dosáhne toho, že fakticky fyzicky ani psychicky nebude, zruší se z nicoty a stane se "uvědomělým ničím" (nic již samozřejmě transcendentálně nutně je, ale teď si to uvědomí), tzn. nebude přemýšlet o tom, že není, ale nebude "vskutku", tudíž ani přemýšlet. Dalo by se to přirovnat opět k buddhismu. Buddhismus má za nejvyšší poznání Nirvánu, čímž chápu, že se člověk vysvobodí z věčného koloběhu života a Smrti, a výsledkem je zhruba to "uvědomělé nic", které jsem popsal. Já samozřejmě s buddhismem nesouhlasím v reinkarnaci - je to dogma, stejně jako jsoucno! (a v podstatě i jako to, co píši). Ale ve výsledku, v Nirváně, má buddhismus pravdu.
Tak již jsme se dostali k nehlubším základům, jaké můžou být a k nejvyššímu poznání, tudíž se můžeme vrátit k tomu, co je mezi tím, k již vyřčené otázce: Má evoluce smysl? Z předešlých definic můžeme už jednoduše na tuto otázku odpovědět. Nemá! Protože evoluce neexistuje - je to iluze, Maja, závoj. A když to shrneme všechno, tak smysl nemá nic, protože fakticky neexistuje nic. Jde jen o to si všechny tyto fakta a poznání uvědomit a popřít sebe, svou vůli! Však nejsem si jist, zda-li to někdo někdy dokáže.
Závěrem jen pár vět obecně.
Chápu, že se Vám to bude vše zdát příliš absurdní, možná málo srozumitelné, kostrbaté, mnohé věci nelogické a zvláštní. Budete si říkat, že si často protiřečím. A já to opět (alogicky) nepopírám.
Tímto esejem, jemuž jsem dal podtitul "marná snaha aneb výkřiky do tmy", jsem chtěl "pouze" pozvracet tento povrchní svět odporným sekretem, jež obsahuje mé myšlenky a názory plné Nihilismu a Dekadence.
Na "filosofický" esej to bude vypadat možná přehnaně, neodborně, komicky a neobsáhle. Vypsal jsem všechny problém, na které jsem si zrovna vzpomněl, a které mě v tuto dobu trýzní. Jistě jsem položil otázky metafysické, na které lidský mozek odpovědět správně nemůže - lidský mozek? Ten zvířecí oříšek plný vakua.
Možná bych mohl napsat věnování. Dělá se to tak, ne? Inu… Tento spis věnuji termínu, který jsem si zde vymyslel - "Uvědomělému neexistujícímu nic!"
Můžete se nad tímto "dílem" zkusit zamyslet nebo se mu alespoň zasmát: Vždyť vše je jenom absurdní tragická komedie.

Závěrečné motto:

"A bylo ticho
pod zkurveným křížem"

(František Halas, Barikáda, 1945)