Listopad 2007

Jako ryby jsou lidé...

26. listopadu 2007 v 22:24 | Nihilist
Jako ryby jsou lidé,
němě hýbou ústy
pod hladinou atmosféry.
A slovo stále nejde,
svět je tak pustý,
temný, mlhavý a šerý…

Sonet pro Neznámou

26. listopadu 2007 v 18:53 | Nihilist
Proč není místo po Tvém boku,
má Neznámá? Kde hledat Tě mám?
Jaký směr přikázat svým krokům,
který tyranský zbořit chrám,
abych snad našel Tě?
V duši samoty šrám
pálí jak mráz v létě.
A prázdno po mých bocích
slzí svou mrtvou smířeností,
že vždy bude ve svých krocích
opuštěno jak v hrobech kosti
zahubenčat nevinných.
Tak bytí mé se postí,
čeká na Tvůj vzdych.

Beznaděj

20. listopadu 2007 v 19:13 | Nihilist
Beznaděj je pocit naprosté samoty, osamělosti mezi lůzou, kdy je člověk opuštěn a bez důvodu k životu. Je to pocit vnitřní prázdnoty, nicotnosti celého jsoucna a absurdity veškerého chování, jednání a snažení se. Bezvýchodnost své ubohé duše z okovů slov "muset, jednat, mřít časem". Uvědomění si marnivosti sebe, bláhovému snažení ostatních, planých slov mudrců a naivních činů idealistů.

V společném chladu za maskou lásek

18. listopadu 2007 v 1:20 | Nihilist
Sněhové pláně posety jsou střípky diamantů,
co z hvězd se snášely přes bezmraká nebesa,
v záři měsíce třpytí se na čistou přírodu tamtu -
krutou avšak nádhernou. Stopy vedou do lesa,

stopy srn, jež do jeho bezpečí chodí se skrývat,
pod střechu z jehličí, za kmeny hnědé, staleté.
Duše má od všech v dáli, s nimi chce splývat,
sdílet jejich svobodu, a s nimi tam vykvete,

jako třešně kvetou v máji, vykvete v ducha
starého Druida, ač bez těla, které ztratil jsem
v dobách úpadku, kdy kolem srdce hluchá
pobíhala jak šílenci, jimž zdá se hrozný sen,

v němž nad svým tělem vznáší se bezvládně
v agóniích bolesti umírání a tíhy časů zašlých.
Tak duše má od nich chce dál, když chladně,
tak chladně je tady. V mrazech a mlhách mdlých

teplej je. A tak smutné je, že zůstávat se musí
v tom chladu společném, v němž sblížit se,
kvůli nucené blízkosti, nelze. Pak plazí se kusy
mas, za maskou lásek, do nicot svých bít se.

Osamocený obraz

15. listopadu 2007 v 18:05 | Nihilist
Šedě oděn deštěm,
v pěsti pero svírám,
smůla stéká ze stěn
na můj obraz a rám,

jež osamocen tam zírá
na mne ze zdi bělavé.
Padla už veškerá víra,
padla už do láhve.

A já v beznaději sedím.
Tma nad prázdným papírem…
A jako obraz na mne, hledím
i já na něj; v duši s vírem,

jenž nepustí ji do éteru,
jenž drží ji a dusí
a ona zarůstá do téru,
nelítá jak divoké husy…

Fénixů není

12. listopadu 2007 v 18:51 | Nihilist
Jako by mi pod hrudním košem leptala kyselina,
jako v mé tváři, od jediné mé lásky slina,
kterou jsem nikdy neviděl,
bolí mne tento jednotvárný svět nemrtvých,
v němž nemohu zemřít, já zhýralý mnich,
co čeká na příděl,
a nemohu v něm ani žít, je jako klášter,
středověký, tichý, ve skalách, z mlhových zástěr,
z dešťového oparu, z cihel z bláta
postaven. Ze sebe samého dělá si katat.

Apaticky beznadějně čekající na spásu,
jež by jej vyvedla z ozvěn a hlasů,
ze středu,
za zdi té pevnosti, kde je to netušené,
ale tak toužené něco. Něco z pramene,
jenž nezná vědu,
jenž nikde nevyvěrá a teče do nikam.
Tam, kde je to poznání, co pozná každý sám.

Co pozná každý, když už nic, nic nepotřebuje...

Snad je to jako, když kaluž obraz slunce odráží,
a celý svět je ukryt v té kaluži.

Odraz z prázdných očí zírá do zdi, nebo do kraje,
tak dlouho, než lihovým dechem pomalu roztaje
srdce zamrzlé v ledu na hladině řeky.
Poté náhle vzplane... a popel odpluje po proudu...
tam, kam teče ten pramen...

A nikdo naštěstí není Fénixem.

Není nikdo

12. listopadu 2007 v 18:50 | Nihilist
Není nikdo, kdo by se mnou promluvil,
nikdo kdo by řekl trochu pravdy,
ba ani nikdo, kdo by jen trochu lhal.
mlčením v proslovech o ničem
oživují Lásku, která leží v rakvi,
jimi do kómatu přivedena.
Ještě není zcela mrtva, ale už,
už ji pohřbívají.
A nad jejím hrobem káže ticho
hrdelním hlasem o samotě, o trýzni
a o nekonečném posmrtném životě.
Tak trapném. Není nikdo.

Co dává člověku kniha proti jejímu filmovému zpracování?

11. listopadu 2007 v 15:06 | Nihilist
Kniha nám dává jednoduše všechno to, co její filmové zpracování - a nekonečněkrát mnoho více. Ale pojďme se nad tím zamyslet hlouběji.
Nejvíce asi záleží na tom, jak je kniha ve filmu zpracována, tzn. jak to režisér pojme. Je těžké, a někdy možná i nemožné, převést do filmu přesný děj knihy. Při čtení se rozvíjí čtenářova představivost v daleko větší míře, než při sledování filmu. V knize je čtenář odkázán sám na sebe a na to, jaké ideje, obrazy, nebo vyložení si určitých myšlenek či situací mu otvírá jeho vlastní mysl a představivost.
Podněty k těmto procesům může jistě vytvářet i filmové zpracování, jelikož film je jakýmsi výtvarným uměním a umění obecně by, dle mého názoru, mělo rozvíjet představivost. Ale myslím si, že ne v takové míře jako kniha. U filmu musí divák de facto sníst to, co mu naloží. Samozřejmě pokud nejde o nějaký abstraktní film, ve kterém ani tak nejde o děj, jako spíše o pocity nebo atmosféru. To si potom může opět vykládat každý jinak. Ale to už jsme se dostali pryč od filmového zpracování knihy.
Vezměme si například nějakou strašidelnou hororovou scénu z filmu. Člověk se dívá a musí se spokojit s tím, co vidí. Ovšem neříkám, že je na tom něco špatného. A při takovéto scéně, popsané nadaným autorem, v knize člověk čte a přitom si představuje sám ve své vlastní mysli obrazy, o nichž třeba ani sám nevěděl, že by si je mohl vůbec někdy představit. Co může být pro člověka hroznější, než nejvlastnější, nejniternější, nejhorší představy? Člověk sám ve svém podvědomí ví nejlépe, čeho se bojí. A právě text v knize může dát podnět ke zpuštění těchto představ. Takže z toho bych soudil, že z knihy má člověk větší prožitek, zvláště, pokud jde o citlivého, empatického jedince.
Ještě složitější bych viděl zfilmování básní. Mohlo by to být zajímavé, zfilmovat například báseň Vladimíra Holana Smrt umírajícího na sadě, která začíná slovy: "Mlčím vás jabloně!..." Zde by se mohl krásně projevit režisérův talent a nápady, mohlo by to být nádherné, ale nikdy ne takové, jak to Holan napsal. Tak tajemné, své vlastní, původní, vzešlé z něho.
Neříkám však, že filmové zpracování knihy je něco špatného. Mám rád zfilmovaného Švejka. Z českých režisérů se mi líbí práce Jana Švankmajera, který se několikrát nechal inspirovat Edgarem Allanem Poem nebo dokonce markýzem de Sade (ve filmu Šílení). Vzal to jako inspiraci a stvořil něco nového. Ale přece jenom původní knihy autorů zůstanou vždy nedostižné. Alespoň pro mě. Kdyby nějaký spisovatel přepsal film (původní) do knižní podoby, tak bych uznával více film. Zní to možná trochu jako paradox, protože film v knižní podobě by musel, podle toho, co jsem psal, být "lepší" než film samotný. Ale všechno na světě nemá přímou úměru…
Závěrem bych snad jen chtěl napsat, že každé z těchto umění má samo o sobě něco do sebe. Každé je trochu jiné a nelze jej tak striktně srovnávat. Jsou to jen mé názory a nic víc.

Vítr z Betléma

9. listopadu 2007 v 8:14 | Nihilist
Vítr z Betléma zabolel stromy,
co rostou v krajinách Bohémů,
přivál bílou smrt, mor a pohromy,
v den, kdy Ďábel zpíval v Betlému.

V tom větru cítit byla plíseň,
těžký zatuchlý puch starých chrámů,
z jejichž lodí padá na duši tíseň
jakou cítí umírající noc k ránu.

Tisíciletý podzim táhl krajinou
jak křižácká vojska pustošící.
Tisíce let chuť jahody s malinou
nikdo necítil. A křídla spící

přistřihnuta byla, nemohla vzlétnout.
Za život smrt a smrt muset zlatem
zaplatit. Poctivost nechat zdechnout,
pravdu nejčistší udělat katem.

Vlčí requiem

6. listopadu 2007 v 17:35 | Nihilist
Trpím a nemám trpět čím.
Snad cítím slabost svou,
a budoucnost dechem umrlčím,
hrůznou barvou rezavou
civí mi do očí slzavých,
s puchem, co připomíná líh.

A z očí těch, těžce kanou
krůpěje černých děr,
s upřímnou bolestí odevzdanou,
do nepropustných šer,
kde zasněžené stopy vlčí
nevyjí requiem - mlčí.

Stále více tíží na mých ramenou
ubohost a lehkost mého trvání.
Ach, muset cítit tu vzdálenou,
ale i přítomnou, prázdnotu. Vání
té nicoty do srdce srdcí.
Kde jsou? Ať už vyjí ti vlci.