Prosinec 2007

Misantropie

17. prosince 2007 v 18:09 | Nihilist
Zveličené lidství do nejnesmyslnějších absurdit,
marnosti snah a bojů - jediné "muset" je v hrobě hnít!

Naivní ubohost jednání a přání dekadentních stád,
co jako chovný dobytek na porážku čeká, snad i rád.

Fanaticky zamlžený pohled iluzemi štěstí,
a všem, co pravdu šíří, dogmaticky hrozí pěstí.

Moudrostí překypují jejich (no) mozky (v Prokletí!),
jako by byli bývali všichni starci šediví století.

Výčitky

12. prosince 2007 v 17:20 | Nihilist
Z očí Ti padají přesmutné výčitky
ke svému okolí, k sobě však nejvíce.
Chtěla bys uložit tu trpkost pod kytky,
když myšlenky bodají duši jak jehlice.

Po známých místech se procházíš
a neznáš je, vzpomínky rezaví
jak vraky na dně moří, když
srdce Tvé prožívá pocit de javu.

Životy minulé pletou se do tohoto,
sama teď nevíš, ke komu patřit máš.
Tak v duchu šeptáš si své kruté motto:
"Vše je nejistota, smutek, pláč.

Nechtíti žít, zemříti nemoci!"
Schizofrení představy a přání...
Vše zdá se být raněno nemocí,
však Ty - jsi mrtva? Pak nic Tě neporaní.

Testament

12. prosince 2007 v 17:16 | Nihilist
Tato Básni, budˇmou závětí:

Odcházím teď a jsem svoboden!
Zrušil jsem své prokletí,
teď bude věčná noc, končí den.

Věčná noc nebytí,
kdy slunce již zemřelo;
jen tma se rozsvítí
a spánek padne na čelo.

Odkazem mým zůstala písmena,
jen ta jediná jsem měl.
Svět - ta prokletá hyena,
dát do vínku smysl zapomněl.

A teď klidně na hranici palte,
jak ta církev vaše svatá,
vše, co napsal jsem, ta Parte.
Má duše už pryč chvátá...

Brzy pozná již nebytí jsoucna
a uvědomí si sebe sama mimo čas
a hranice prostoru, probdí ze sna,
v němž všichni slyší reality hlas.

Tak z těchto pokryteckých nicot,
do nicoty pravdivé přecházím,
za iluze světa, za plot
lidských idejí chorobných, a zřím:

Vše - tedy nic!
Ani radost ani smutek,
ani laskavost ani nenávist,
ani ticho ani hluk,
ani ano ani ne...

Být, či mít?

6. prosince 2007 v 18:40 | Nihilist
Být, či mít? Řekl bych, že tato otázka je poněkud nešťastně položena, protože tak, jak je, na ni není možné zcela ve všech důsledcích správně odpovědět.
Myslím si, že je třeba se na toto téma zeptat ještě jinými otázkami, abychom mohli odpovědět "skutečně" pravdivě a bez jakéhokoli pokrytectví (pokud vůbec odpovědět jde). A tyto otázky bych položil takto:
"Proč a jak být?" a "Co a do jaké míry mít?"
Pokusme se tedy zodpovědět první, v podstatě dvojotázku.
Proč a jak být? Začněme z místa, kdy se člověk narodí, to, co je předtím nás v této úvaze zajímat nebude. Narodí se tedy člověk - dítě, z počátku svého života se vůbec o tyto existencionální otázky starat nebude, ani nemůže, protože je v podstatě svým myšlením (i tělem, ale to je každý člověk sám o sobě) zvíře, to znamená, že jedná instinktivně, vrozenými pudy. Když ale potom začne dospívat, když si začne uvědomovat, že může svým myšlením měnit například určité situace, nebo že může něco/někoho ovládat, jinak řečeno: zjišťuje, že má moc (do jisté míry), tak potom (možná!, u mnohých to tak vůbec nevypadá) začne také přemýšlet, jaké místo ve společnosti (nebo na světě) zaujímá. A právě zde si člověk začíná utvářet své subjektivní, nebo přejaté názory na život (bytí).
Žádný člověk nemá úplně stejné názory a myšlenky jako jiní lidé. Každý má nějakou svou pravdu, která je pro něj svatá, a za kterou si pevně stojí, jako církev za svými dogmaty. Někteří lidé jsou více či méně ochotni přistoupit na pravdy jiných, nebo si je do určité míry připustit. Pravd je nepočítaně, ale jsou všechny pravdivé? To by snad potom ani nemohla existovat lež.
Každý má tedy svou pravdu a zde vyvstává další otázka: Čí "pravda" je opravdu pravdivá (jestli vůbec nějaká je)? Dle mého názoru musí existovat jedna nějaká obecná pravda, která je absolutní, ale nejspíše, alespoň myslím, metafysická, to znamená: pro nás nedosažitelná. Neřešme tedy neřešitelné.
Na otázku "Proč a jak být?" si musí odpovědět každý sám. Nemůžeme nikomu vnucovat své pravdy. Každý má své iluzivní, imaginární důvody "proč a jak být," za kterými schovává svou nahotu a prostost (Kundera by řekl: "nesnesitelnou lehkost bytí"). Kundera také v této své knize srovnal tuto myšlenku s kýčem. Každý si sní svůj kýč, za kterým by se mohl schovat sám před sebou. "Pramen kýče je kategorický souhlas s bytím," napsal Kundera.
Nejspíš to celé vyznívá poměrně cynicky. Proto si zde dovolím citovat ještě jednoho velkého spisovatele, Oskara Wildea: "Cynismus je umění vidět věci takové, jaké jsou, a ne takové, jaký by být měly."
Možná jsem se dostal trochu dále od původní otázky, ale považuji to za nutné.
Přistupme konečně k druhé a zároveň poslední naší dvojotázce: Co a do jaké míry mít? Řešení této otázky tak nějak vyplývá z odpovědi na otázku první. Záleží vlastně na tom, jak si kdo zodpověděl tu první otázku a řekl bych, že základní. není totiž možné něco mít, pokud bych nebyl. Neexistence nemůže "mít" nic.
A podle toho "jak jsem (žiji)" se teprve můžu zeptat na otázku druhou "Co a do jaké míry mít."
Kdyby člověk neměl dar/břímě (?) abstraktního uvažování, jako všichni ostatní živočichové na zemi, bylo by to jednoduché; člověk by prostě chtěl mít jen to, co nezbytně potřebuje pro přežití. Ale jelikož my lidé máme stále nové a nové (pro bytí naprosto nepotřebné) potřeby, stáváme se v mnohých případech "zvířečtější" než zvířata. Člověk není nikdy zcela uspokojen, vždy by chtěl něco víc, něco jinak, něco lépe. Když to vezmu do důsledku, tak by se jeho počínání dalo nazvat - dekadence (z hlediska uměleckého však spíše v těch vyhrocenějších případech), člověk je tedy dekadentní tvor. Avšak jestliže je takový sám o sobě, bez své vůle a svého přičinění, tak "mu" můžeme těžko něco vyčítat, snad jen v těch extrémních případech.
I na tuto druhou otázku (mít?) je odpověď taková, že člověk musí sám přiměřeně uvážit, co a do jaké míry mít. Je to dáno nejspíše vzhledem k době a společnosti, ve které žije.
Na závěr bych se pokusil tuto úvahu nějak shrnout:
Takže "Být, či mít?" "Být" je pojem nadřazený pojmu "mít". Jelikož je absolutní pravda nejspíše metafyzická, tak svou "pravdou" mohu odpovědět pouze za sebe: když už být, tak svobodně a nepokrytecky. Toto je mé mínění. Na úplný konec si ještě dovolím poslední citát, právě o mínění, který napsal Seneca: "Plura sunr, quae noc terrent, quam quae permunt, et saepius opinione quam re, laboramus. - Je mnoho, co nás děsí, tísní a my pracujeme omezeni nějakým míněním."

Umírající sval života

4. prosince 2007 v 14:49 | Nihilist
V polorozloženém srdci červi deštivých dnů
líhnou se jak Lazaři ze svých hrobů.
Ten sval života! - Mrtvolnou vůni plísně má.
Zakončím žal, od zbytku těla jej odtrhnu
a pověsím nad svou postel na skobu,
kde dávno již visí má duše... hluchá, němá.