Leden 2008

V bažinách

31. ledna 2008 v 23:26 | Nihilist
Vycházím z bahna, toho daru,
jak jej nazývají velcí moudří.
Duše má dosáhla bodu varu,
srdce jak led v sněhové bouři.

Příliš se zabředáme, hloub,
stále hloub do své špíny.
Své Já předmětem chloub
a v hlavě idealistické klíny.

S iluzemi stálostí usínáme,
s lpěním na to, co lze chytit,
závoj chtíče a tužeb klame
naši Pomíjivost.

Rozhodl jsem vylézt z bažin -
už nikdy nespát ani nebdít,
vylézt ven z láhve jak džin,
v místě ani čase se dál nedít.

Lyrika bez očí

29. ledna 2008 v 2:30 | Nihilist
Lyrika stínů odrážející se na zdech
to je závislost na svíčkách
Když dohoří cigareta a zbude divný pocit
to je závislost na nikotinu

A nespát v noci celé týdny
je touha
vidět
a chápat
podstatu těchto obsesí

Taky je to čekání
asi na pravý čas
nebo na Ni

Slyšet umírání dřeva v kamnech
o samotě
je to zvrhlost
nebo askeze

Zranitelnost duše
je empatie
a ta je svíravou slabostí
melancholická rakovina
za odměnu
ale za cenu kopí
v srdci

Když nejsi ty tady
tak je krvácení prázdnoty
vytéká všude do okolí
zaplaví vše
a nezbude nic
jen ona ve všem

a já sám
uprostřed toho nic
a ve mně taky nic
teda jenom vřeštící žal
tichem zámožným

Lyrika bez očí a sluchu
epika bez času
dekadence všehomíra
vše padá ale neumírá
vězí mezi ničím a prázdnem

Uplout už...

23. ledna 2008 v 21:22 | Nihilist
Nač bych měl vstávat ráno,
když bdění mé je jen tupý spánek,
je čímsi determinováno;
a žití lidské je jako prázdný džbánek.

Nádoba bez kytičky -
osamělá, bokem odložena.
Sen zůstává ukryt pod víčky,
smutný a pravdivý jako nahá žena.

A také trochu trapný,
asi jako zpěvák, jenž je němý -
a pohled na něj hluchý, matný
hloupě a bláhově očekává změny.

Tak skutečnost mě nudí,
ta nejnepoetičtější suchost,
to, co v mém stínu jako led studí
a staví přes potůček Styx nejkratší most.

Tento den jsem pozbyl sil
vstát do dění života jak dosud.
Sen plný prázdnoty mě zděsil -
však byl to sen? Není to skutečný osud?

Mohu už jenom uplout
po hladině říčky na Onen břeh,
kde najdu si tichý klidný kout...
a s mincemi na očích, do něj bych si leh.

Věčná noc

19. ledna 2008 v 0:37 | Nihilist
Tato noc tmou svítí
již dvacátým rokem
a den v nedohlednu.
Temnotu jak listí
vidím stále okem
stejným padat ke dnu.

Dno mého bloudění
ková mne kladivem
na kovadlinu snů.
Kuji sám své dění
v té noci, s obdivem,
že se nerozpuknu.

Kolik let ještě noc
setrvá v trvání
na mé duši němé.
Jak zle je, zle je moc
v opuštěné dlani.
Nezbývá nic - sněme!

Hle - člověk

18. ledna 2008 v 23:39 | Nihilist
Nechci znát minulost ani časy budoucí,
nechci vědět, co přítomnosti náleží.
Vždyť lidstvo jsou jen nedokonalí brouci.
Jen a jedině na podstatě mi záleží.

Přestávám hledat, neb smysl pravý
nalezl jsem v kreativitě a tvorbě:
malby vlastní krví, inkoust krvavý
jest, kterým píši po rakvi v hrobě.

Obrazy znetvořených těl smrdících
svým hnitím na sluncem rozpálené zemi,
výrazy tváří propadlé jsou v lících
jak vraky na dně moří rozložené korozemi.

Žádná symetrie, rytmus ani logika.
Chaos, ve kterém nikdo nic neví…
Nevím proč srdce mé nad tím nevzlyká.
Hle - člověk, lidé… tedy lehké děvy.

Nostalgia

17. ledna 2008 v 18:59 | Nihilist
(Na motivy písně Nostalgia od kapely Nocturnal Depression)

Vzpomínky se zabodávají
do masa jak hřeby času,
jako do těla Krista.
A číši nostalgie podávají,
vzpomínky na starou krásu,
kdy láska byla čistá.

Hlavou jak vítr plání
prohání se smutné myšlenky
o uplynulém životě - strasti.
Snad splní se už přání…
Jen poslední lok ze sklenky
a poslední cigareta slasti…

Však stále uvězněn v hlavě
podivný pocit nenaplnění,
prázdnoty, výčitek a ironie.
Depresivně mží, tak mlhavě,
ale už brzy se to přemění
do nejdokonalejší Utopie.

Přestat čekat a rozhodnout,
hlaveň vložit do úst,
nemyslet, pomalu zavřít oči…
A potom spát… jen tak plout,
kulku spásy nechat prorůst
moudrostí mou, a nostalgie končí…

Zpěv rozkládajících se těl

13. ledna 2008 v 20:18 | Nihilist
Vrať traviny stráním,
keře černým hřbitovům,
svobodu koňům vraným
a tvrdost hrubým kovům.

Zrady se rozpadly vniveč,
jak v hrobech prohnilá
těla znějí rozkladem, leč
z jejich zvuků ticha pila.

Snům zpívají nová jitra
k probuzení v čistý čas,
vždy bude znovu zítra,
i když lid pozbude hlas,

jímž mlžil všechny žíly,
nekrevnatějších životů,
těch co svobodně žili.

Nebyl to život robotů…

Sebevrahovy úvahy

12. ledna 2008 v 18:11 | Nihilist
Je mi smutno. Nudně. Nic mě nebaví. Nevidím nikde ani v ničem žádný smysl. Ani žít mne nebaví. Nemám proč. Nemám jediný důvod dýchat stejný vzduch na této planetce s ostatními spolupozemšťany. jejich jednání (ve všem) mi připadá šíleně prázdné, nicotné, zbytečné a marnivé. (Ne, že by to mé bylo o něco lepší, ale aspoň si to přiznám.) Život sám o sobě je podle mne nesmyslný. - Tím jsem si vyřešil otázku o smyslu života.
Chci zemřít. Chci chcípnout. Chci ať mě zakopou do hlíny, nebo spálí… to mi je fuk. Mě je vlastně fuk všechno. No, ne tak úplně, to bych lhal, a já chci říkat jenom pravdu. Není mi všechno tak úplně jedno. Spíš jsem vším zklamaný, všechno mě mrzí, i mé bytí se mi omrzelo, protože nemá vůbec žádnou cenu. A z té omrzelosti se vyklubal můj flegmatismus a nihilismus. Postupně začínám bojkotovat naprosto vše. Začínám se smiřovat s tím, že už v podstatě umírám…. Nejspíš umřu hladem, protože nic nedělám (ani nebudu) - nestuduji, nepracuji, jsem už jen chodící mrtvola. A kvůli tomu také nemám peníze (dnes je vše jenom o zkurvených penězích. Prozatím je nepotřebuji, ale to tak nebude věčně). Jenže zemřít hlady je velmi psychicky namáhavé a bolestné… a trvá to. A navíc čekat do té doby s těmito myšlenkami je ukrutné utrpení. Takže snad zbývá jenom sebevražda. Ale není to tak jednoduché jak se zdá. Mnoho věcí mi ještě brání (a to není výmluva), mnoho věcí v mé hlavě. Jsou to psychologické brzdy, pud sebezáchovy, poslední zbytky zbídačených iluzí o světě. Patří do nich i zbabělost, ale to je to nejmenší, jelikož ona je determinována mnoha dalším věcem - hlavně jednou, a to je Naděje: ta hnusná děvka, trapná, iluzivní Naděje. Je jako červ, terý mi vlezl do mozku a brání mi, roztahuje se, ale je zadržována tou mou pravdou, že nic nemá smysl. A tak se tyto dva elementy mezi sebou bijí a právě v tomto rozporu vzniká nehorázná psychická bolest. Pokud zvítězí Naděje, budu trpět do konce života (přirozenou smrtí), nebo, a to je ještě horší, budu žít jako ostatní lidé. Pokud ovšem Naděje prohraje, zbabělost se tím vyruší a já se budu moci v klidu zabít a spát spánkem věčným - Nirvána!
Jenže - ještě k té Naději - jaká to je vlastně Naděje? Naděje čeho? To je poměrně irelevantní, protože to na "skutečnosti" samé nic nemění. A i kdyby měnilo, tak jak jsem již napsal, byla by to jen iluze.
Taky je problém (pro mě, protože jsem silně empatický a je mi to líto) další věc. A to, že mi to ostatní jen stěžují. Odrazují od sebevraždy, říkají, že jim na mě záleží, a že by jim to hodně ublížilo atd. atd. Je mi jich líto, ale kvůli nim se dostávám do ještě většího rozpolcení.
Ještě bych chtěl jednu věc upřesnit. ne, že bych chtěl zemřít proto, že je to nějaká má tužba (i když je, ale trošku jinak), ale proto, že svět (lidé) je takový jaký je. Hnusný, povrchní, dekadentní… Prostě s tím, co se tady děje nechci mít nic společného.
Pokud mám být tedy upřímný, tak řeknu, že jsou věci, které mě dokonce i baví - Hudba, Literatura a umění obecně. Ale k čemu mi to je, když to nezruší mé utrpení. Jsou to krásné věci, nepovrchní, poetické obrazy světa… Jsou to jediné věci, pro které zatím (!) žiji. Také mě samého baví psát.
Nechápu jak lidé (budu je nazývat takto (lidé), přestože si o nich myslím úplně něco jiného… moc vznešený název pro tento živočišný druh… No jo, jsem misantrop a nihilista, bubububu…), nechápu tedy, jak lidé mohou mít nějaký smysl (a ještě se tím chlubit), jak mohou nepochybovat, být si všemi svými lži tak jistí. Lžou sami sobě. Vždyť podle mě ani ta slavní Logika, základ všech dnešních věd, vůbec všeho vědění, poznání, se nemůže považovat za pravdivou.Vždyť je doložena jen sama sebou. Věří v samu sebe jako v boha. Jistě, jde ji doložit různými pokusy, které vidíma na vlastní oči. Ale ty pkusy taky posuzujeme jen podle toho, co vidíme. Nevěřím ani vlastním očím (nesmějte se a nechte si poznámky). Jak si můžu být jist, že nevidím zkresleně. Podle toho, co vidím, nemůžu říct, že je to správné. I když do sebe všechna logická a empirická poznání (zdánlivě) zapadají a mozek si tak tvoří pravdy, tak stále nemám jistotu, že to tak jest.
Raděj mlčím…
Upřímně řečeno - jsem strašně líný a zdechly, nic se mi nechce. Bojovat za něco? Mít ideály? Zbytečnost! Lidem nic vysvětlit nelze. Tak na ně kašlu. Šťastná bláhová hloupost…
A půjdu s tou upřímností ještě dále. Abyste rozuměli - cítím se být nadřazen, povýšen nad lidmi. Samozřejmě existovali lidé, které obdivuji, ale nad většinu se cítím být povýšen (já za to nemůžu, tak jsem se už narodil, s těmito myšlenkami). Ne, že bych měl více odborných znalostí (mystifikujících blbostí), nebo tak, ale spíše tím, že chápu podstatu světa a přiznám si ji. Cože? Skromnost? Co to je? To jsem ale dobrý Křesťan, co?.... Ať už sakra chcípnu!
No nic, raděj se podívám mýma laickýma očima (mé oči jsou stejné jako oči všech ostatních, všichni jsou laikové), jak vidím ty smysly života a věčné pravdy lidstva.
Jak jste jistě pochopili, vycházím z toho, že je naprosto zbytečné se o něco snažit. Každý musí umřít. Dřív nebo později… není to jedno? Raději dřív, než tady čekat ajo ochočená ovečka, dělat, co mi řeknou, než mě zabijí a sežerou. Zem mě sežere. Alespoň se na mě napasou červi a budu konečně k něčemu užitečný. Ale kdo si to z těch ubožáků přizná?
Z tohoto východiska se teď podívám na ten jejich užitečný život a důvody proč žijí.
Tak začnu od těch nejabsurdnějších, přesněji nejtrapnějších (pozor! slovo "trapný" používám velmi, velmi málo (na rozdíl od jiných), takže když ho už použiji, tak to má své opodstatnění).
Žít pro kariéru? Naprostý nesmysl, u kterého se snad ani nebudu rozepisovat a nemá cenu o tom ani mluvit. Je to jako bych chtěl žít proto, pro co vlastně nechci. To může dělat jenom poživačné prase, proto aby si narvalo břicho. Humus! A přesto jich je tolik, prasat.
Pro vědění? Takové rádoby ušlechtilosti, které ničí originálnost každé osoby…
Bůh? To je k smíchu. Jednoduše zhovadilost a zbabělost.
Láska? Sice pěkné, ale je to jen ošálení mysli, jako fetování, daleko od pravdy.
Užívat si?Chtít být živ pro sex a chlast? Velmi smutné. Dosti povrchní, ale překousnout by se to dalo. Tito lidé říkají, že život je krátký, tak si ho chtějí užít. Já bych řekl, že pro tyto důvody je až příliš dlouhý.
Pro pravdu? To je co? Ta pravda? Smrt!...
S tímto jsem byl hotov rychle. Jistě by se našlo více "důvodů", ale jak již bylo výše psáno - jsem líný a už mě to vysvětlování unavuje.
Proč tedy žiji já? jen proto, že jsem se ještě nestihl zabít.
Tak a tady jsem u konce. Zdá se vám to pesimistické? "Optimismus je opiem lidstva! Zdravý duch páchne blbostí!!!" Nuda, zbytečnost, nevím proč jsem to psal, když mě stejně nic nezajímá, nevím proč mi záleží na tom aby to někdo četl. Asi abych se nenudil. Vždyť chci být přece jen zajímavý. bla, bla, bla… Přiznávám, je to zbytečné jako cokoliv jiného na světě. Kdybych to alespoň napsal nějakým pěkným uměleckým jazykem, aby to mělo alespoň nějakou hodnotu… ale napadlo mě to až teď a jelikož jsem zdechlý a přepisovat už to nebudu, stejně na tom nezáleží… Napsal jsem, co si myslím. Za své názory nemůžu, tak to prostě cítím. Tak to je. Bo tak život chode.

Baptisterium Spleenu

12. ledna 2008 v 18:10 | Nihilist
Stůl… na něm nic… jen hrnek s kávou.
Stojí tam sám, bez ubrus, bez podšálku…
(Sám jako já na zemi, naděje pryč plavou.)
Je studený, mrtvý jakoby prohrál válku.

Zbyl už jenom on na bitevním poli
stolu. Raněn, černou krví krvácí…
(Nemohu křičet, přesto, že to bolí.)
Už odešli i poslední diváci…

z představení "Život"… nudná hra…
překřtili ji na Spleen, odešli do kin
a z nich si utvořili realitu, náhra-
du… Popravčí! Vládce dal pokyn…

Hrnek stál… chladl, chladl a mřel…
(Upíral jsem pohled na popelník.)
A pak - kdosi za divadlem zavřel
dveře. Byl konec umění…
nová zábava začla - umělník…

Epos existence lidské

12. ledna 2008 v 16:19 | Nihilist
Dar…? Jaký to dar?
Dýchat, spát, vstávat…
Zmar… jen zmar.
Žrát, chlastat, mrdat…

Čekání! Na co? Nač?
Na spásu? Osvícení? Vykoupení?
Pláč, smích, pláč…
Trvání, stálost? Nic takové není.

Žít, chodit, mrkat víčky…
Plazit se za žrádlem,
na hrobě zapálit svíčky,
odhánět žraloky pádlem.

Lásku a život nasát?
Pracovat, sudovat, stavit si domečky?
Vidím stádo prasat,
za plotem zotročené ovečky.

Vymyšlené smysly,
nepravdivé pravdy.
Prázdnota, co si myslí,
že je plnost, že je tady.

Žít, umírat, žít…
Chcípat, mluvit, umírat…
Padat, vstávat, pít…
Vidět se a přitom popírat.

Penízky, ovládnutí penízků…
Do kapsičky na mém sáčku…
Chuť rozhryzaných pysků,
za rty, pod jazyk vložit kačku…

Hýbat rukama strašně bolí,
proudění krve v těle namáhavé…
Polévku? Bez? Se solí?
Tělo mé je slané… a v ní plave…

Bolest, radost… Proč, z čeho?
Pro nic, snad pro můj hrob.
Pro nicotnost, nicotnost všeho.
Mrtvým hroby upravuj, zdob…

Strašně jim na to záleží…

Nejsou živí, nikdo není…
O život? - o nic neběží…
Pryč, pryč, pryč z vězení….
Jen a jen umírání…

Líbezné (sebe)vraždění,
krása čistá, jasně černá, nutná…
Co se, až zemřeš, změní?
Bude klid… a popel pěkně chutná…