Únor 2008

Kdykoliv do konce a nikdy

28. února 2008 v 16:02 | Nihilist
Čím později jsi nepřišla,
tím více se krátila
nedočkavost mého srdce
a kdyby už jsi u mne byla,
zemřela by beznaději tvého
nepříchodu;
a kdyby ne,
umřu já.

Sám člověk neudrží
svou tíhu po celý život (přesto že musí),
jen do předčasné smrti,
která pro něj vlastně není předčasná,
ale poeticky vysvobozující
(Důkaz!, že poesie vysvobozuje
a básník není volný, proto umírá dřív,
nebo sám)
a když sám není a tíha jej nedrtí,
jak podrážka boty žížalu (čím je),
tak předčasně umírá,
i když to nechtěl, ať je to kdykoliv...

Mimobytí

27. února 2008 v 15:10 | Nihilist
Na nemladý východ odsud,
mezi nežitím a neumíráním,
chtějí nebýt jsoucny tužby útrapné
i chtějí nebýt nejsoucny -
a v nerozhodnosti sebe schizofrenní,
což by asi nemělo být cílem,
byť přesevše jím je.

A ty trpíš, i když v menších dávkách,
než kdyby jenom byly, ale možná víc.
Chceš nebýt tady ani nikde,
však neříkej mi, že nebojíš se být tam?
Nevíš, že jsi tam už byl,
kdysi v dávnách, kdyžs ještě nebyl...

A já neumím, než nealogičteji krásti
bohatším a rozumným Alogikům.

Děsivý měsíc

27. února 2008 v 0:55 | Nihilist
Měsíc mě lek žlutostí své levé půlky,
jak studený uzený sýr.
Pravou mu nějaký kat utnul temnotou!
Vznášel se nad Červencem v únoru,
schovaný prosvítal za křičícími
větvemi holohlavé třešně.

Kat - noc - svět - jsoucnost - utrpení,
avšak pravdivější než dny,
které oslňují iluzemi nadějí a beznadějí.

Vyšel jsem ze dveří, lekl jsem se jej,
bylo před jednou ranní
a pak se kouřilo z mých smutků.

A dál jsem se lek:
března, dubna, května, června,
kopce, srpna a dalších měsíců.
A pak si mě byla vzala Bezčasá…

Možná že

26. února 2008 v 23:52 | Nihilist
Na sebe sama klonící
jsoucnost se popírá,
slyší se krvavě, jako ústa upíra.
Vytrhávajíc sladké pohledy duší a srdcí,
zalézá do hlíny setmělých mračen
prorostlých žízní umění -
zalézá do země jak dělávají to krtci…
nebo mrtvoly.

A až když se vyvrátí ze svých
révových úkrytů, možná že pozná
je-li.

Komorní geniálnosti
nikdy nevítězí před
rozmáchlou orchestrální zhovadilostí.
A tak tomu býti nemá!

Deprese

26. února 2008 v 23:33 | Nihilist
Deprese není hloupost,
z ní se nevyrůstá
a ač jí mám už dost,
mám jí plná ústa.

Upadám dolů v ní,
hloub ke svému dnu.
Kdy přijde poslední
chvíle, v níž se rozhodnu?

Melancholická cesta,
z níž nelze sejít.
Oprýskaná ulice z města,
do něhož chodilo se pít.

V agnostických úvahách
a cynickém smíření,
v pesimistických náladách
jsme spolu, já a já, sevřeni.

Na konci duhy není poklad,
čeká tam, co nikdo nesnese -
ty buď toho doklad -
ach, má deprese!

Rozpustilas naději,
sežralas ideál…
Hynu ve své zimě, v závěji,
jak pták, co neodletěl v dál.

Smích z vedlejší místnosti,
kde po půlnoci ještě svítí,
doléhá až do morku mých kostí,
když tady sám… co mohu chtíti…

Samota u svíce,
žalostné myšlenky -
psát nebo slít se?
Slova padly do sklenky.

Monitor pálí do očí,
zní Krylova Salome nebohá,
roztrhal jsem klokočí
a proklel toho boha.

Usínám v mokvavém smutku,
konec děje mého rodu,
jsem zazděn - vskutku!
Ztratil jsem svobodu…

Mohu vše popříti?
Už jsem se rozhodnul.
Deprese! Táhněte do řiti!
Já táhnu do hrobu!

Monofórum

25. února 2008 v 21:58 | Nihilist
Zjizvené tváře na mne zírají
jako na padlého anděla
s láhví v ruce, co ho v ráji
jeho společnost nechtěla.

Všichni ti žoldnéři chtěli by
stále za něčím se hnát -
proto je mi tento svět nelibý
a tak jsem z nebe pad.

Zavrhnul jsem jejich mysl,
morálku a zrůdné pravdy,
o kterých tvrdí, že mají smysl,
a směji se a točím se zády

k těmto zkamenělým tvorům,
co ve své zoologické zahradě,
v klecích, vedou své monofórum…
Nevím, snad pláč je nasnadě.

Tak se jim vysmívám,
pohrdám,
nad sebou pláči,
vězní mne ve svém vězení.
(Nahoře, ze skály zamávám,
sbohem dám,
a poté dolů skáči -
budu mrtev, nic se nezmění.)

Jen noční můra...

25. února 2008 v 17:42 | Nihilist
Má duše raněna jest kopím,
ježto Životem bývá zváno.
V temných hlubinách jeho,
bezvládně zimničně se topím.
Bolestné je každé ráno,
když vidím sebe samotného
ležet jak dýchající mrtvolu.
Nad mým tělem třesoucím se
vznáší se má myšlenka depresí
plna: kocoviny, much a molů,
agónií, co zvoní jako mince,
nebo hrana v dáli, jež vyděsí.

Kolikrát již, v kouři zahalen,
sníval jsem obrazy své smrti,
kolikrát jsem zemřel a jsem stále.
Les, smrk, větev nad lanem,
pod lanem Já, oprátka škrtí…
Chladná hlaveň - se mnou na bále,
uvnitř mých úst - a potom klid…
Mé tepny plačící rudými slzami…
Puch hořící kůže potřené smůlou…
Omlouvám se, teď musím odejít.
Život není sen - to je mé poznání,
vskutku jest horším - noční můrou!

Z očí do očí

22. února 2008 v 17:33 | Nihilist
Oči ti svítí nejhlubší tmou,
bojím se, že mě jimi sníš,
stále blíž mě k sobě zvou,
vtahují do sebe, jako když
bažiny vsávají kmen stromu -
pomalé bolestné umírání…
V tvých očích bezmocně tonu
ani ten bůh mě nezachrání.

Mlčky naproti sobě, sedě,
zíráme si do očních důlků
a zříme prázdnotu - šedě,
tmavěji, černě! Na půlku
již v záhrobí, na půl ještě tu -
neschopni slova, natož činu!
Poslední sbohem dej světu,
než hodí nám na rakev hlínu.

Kde je mé místo?

19. února 2008 v 15:27 | Nihilist
Kde je mé místo? Kam jíti bych moh?
Já - pária, heretik, antikrist...
Vím, tam do koutku jak je ten roh,
tam u zdi; tím jsem si zcela jist.

Pryč od živých, i od mrtvých bokem dál,
na pusté místo prorostlé plevelem,
kde nikdy slunce nesvítí, kam vítr vál
spadané listí a stín padal s večerem.

Tam uloží mé tělo, až sundají jej dolů
z rozkvetlé jabloně a na márách
odvezou k rohu hřbitova, za stodolu.
Tam je mé místo, po boku Halfara.

Hlubiny

16. února 2008 v 23:33 | Nihilist
Jsem černou vodou tekoucí
tvými řekami života,
v nichž plavou mrtví pavouci
a zahání tě do kouta.

Vodopád do tvých myšlenek
bubnující průtrž mračen…
Pavouci spřádali jak lék
naděje, abys zmrzačen

nakonec, tak jako oni,
po útrapách, jež trávily,
padl do mých vod a tónin,
jak káže osud nemilý.

Já nestojím, proudím stále,
čekám až vysílen padneš
k pavoukům do vod a dále.
Kam jen? Hloub, hloub dolů, kdež…