Březen 2008

Nevyřčení

27. března 2008 v 13:27 | Nihilist
Předbíhám mlčení... o hodiny, dny,
a mlčím ještě hloub.
A pak bezradně čekám na slova
jako na vlak, jenž už mi ujel
a já to o něm vím -
a přesto na něj marně čekám.
Však ta slova stále nepřichází
do úst,
zůstávají kdesi vzadu
na srdci,
které pak ukusují a rozžírají,
pomalu jako kyselina tekoucí na dřevo.

Tak zůstávám ve svém temném koutu,
kde na mě nikdo nemluví,
neboť nemám sil poslouchat
a nemám vůli mluvit,
přestože bych rád křičel světlo.
Ve své zřícenině citadely krvácím
myšlenkami raněn,
jak Amor uškrcen Afroditou,
která v tmavém plášti s kapucí
se připlížila z hor...

Pochyby

24. března 2008 v 22:42 | Nihilist
Nevím, zda-li mám ještě doufat,
držet si naději,
nebo čekat nějaké naplnění,
když jenom širé prázdno
kolem se plíží jako tajní…

A přece ještě něco je,
jinak bych nebyl,
přece doufám, držím se a čekám…
Ale jak dlouho ještě? A na co?
Jediné, co vím je, že nevím ani
jestli nevím nic…

Pochybnosti o smysluplnosti
sžírají mozek, srdce a duši
jako červotoči zdravé dřeviny…

Závazky vůči předkům?
Zahrnují i potomky?
Tradice, zvyky a dědictví?

Nebo novátorství?
Avantgardy jsou zavrhované…
Svobodou a svou myšlenkou nedojdu
ke kompromisům, porozumění a klidu…

Co čekám?
Štěstí jak blázen?
Lásku jak naivista?
Nechci iluze…
Chci pravdu, která sice bolí,
ale je jistá…
a vlastně ani neexistuje…

Nežiju, umírám?

Zákoutí

23. března 2008 v 0:06 | Nihilist
Ze světla jen stín
saje temné zákoutí,
jak černá díra
polyká samotu,
slzy se v něm ztrácejí
jak v hlubinách oceánů,
požírá slova a tráví v svých útrobách
jak jeskyně v lesích.

Ze světla jen stín,
ze stínu temnotu a čerň,
a samo sebe sebou skrývá
tmavé zákoutí,
živí se svou hustou krví,
jako závoj přes oči
na pohřbu zakrývá ovzduší,
zrak, duši…
Pomalu, pomaleji zabíjí obsah,
jenž v jeho přikrytí přebývá,
nelze vyjít - jsem v zákoutí…

Ne nesvoboda

22. března 2008 v 0:11 | Nihilist
Je to něco jako mezi:
nezrození a posmrtnost -
to, kde má duše vězí;
tělo není hostitel ani host.

Je to jako uprostřed ničeho:
nebytí - mimo to, co je jsoucí
a není nic, co by bylo mého -
prázdnota prostoupena nocí.

Není to však nesvoboda,
i když pálí jisté spoutání -
tudíž ani volnost - cosi bodá…
Nejistota? Strach? Pravda? Pokání?

Psychicky svázán v podvědomí -
fyzická volnost - do fyzikálních mezí.
V nezamčené cele, ruky lomí -
stačí jen svobodně vyjít, vymanit se ze rzi.

Carpe Diem

21. března 2008 v 20:00 | Nihilist
Dny... spřádají se, kupí;
k mršině slétli supi.
Hýbeš se? Na umírání pijem.
Žiješ ještě? Carpe Diem…

Ale jak?

Profanum

20. března 2008 v 19:20 | Nihilist
Zahlédl jsem záblesk světla
kdesi mezi stromy v temnotách,
dušička ve mne pomalu kvetla
a začal jsem věřit v sílu svých snah.

Jen nevím, o co jsem se chtěl snažit
a nevím, co bylo to světlo tam za stromy.
Snad jsem chtěl něco nového zažít,
nebo jsem šel jen vstříc pohromy?

Nicméně vydal jsem se směrem tím,
za hlasem, jenž volal: "Ego sum Via…"
V cíli jsem však uviděl, že jen slunce zřím.
A to byla "Veritas et Vita," nespatřil jsem Dia.

Budoucnost?

18. března 2008 v 0:06 | Nihilist
Nehořce chtěl bych být,
ne, tak jako do těchto chvil…
A co nezměním, nezůstane věčně,
vždyť nemusím to nechat uplout
mezi prsty jako atomy vzduchu.

Nechat mou nutnost neuplout,
však ne zastavením času,
ne návratem do nezrození,
nýbrž uskutečněním chtění…

Ale, žel bohu, závisí to na mne?
Zda-li jsem splnil, co čekám,
pak už ne.

Je to snad jen ve Tvém dechu?
Snad jen z mého pohledu sobce.
Ale doufám, neboť jsi má naděje.

Chvíle spleenu

15. března 2008 v 23:18 | Nihilist
Vyhnáni do šedí
popelu myšlenek bezkřídlých,
z láhve Merlotu stékají
červánky nejrudější.

Černobílá komnata
v prachu z mlčení,
noc z kouře cigaret,
symbolů prostá…

Modře krvavé šlépěje
po neviditelných zdech
mezi námi,
spolu s námi,
bez nás…

Zrcadla po stěnách,
kruté obrazy a smutné vize,
pláč na stole v knize
vedle popelníku z křišťálu.

Nekonečná chvíle spleenu
země zděděné a znectěné,
Perunův nářek
nad lesy temnými.

Dvě duše v tomto vyhnanství,
příchod Mrskače pana K.,
spálený chytač snů,
konkláve varhan rozbitých…

Oběti neuznaných řádů,
v amfiteátru komedie světa
dva neherci,
dva přízraky,
zakryty v mlhách ranních potoků
pohledy nás…

Znechucení sebou

15. března 2008 v 3:17 | Nihilist
Snad to ani nejsem já sám,
ten, který dusí se ve mne.
Skrz kůži ven se drásám,
ze své komory temné.
Ani nevím jestli chci pryč,
nebo vůbec nic už nechtít.
Jsem Tisovec nebo Cypřiš?
Jediné, co se mi chce, je blít...
sám nad sebou, když vidím se
jak neschopně chytit se snažím,
co ani není a jak holub na římse,
všechno mi odlétá kamsi do bažin.
Naprosté neovládání sebe,
ani ničeho, co bych chtěl dál.
Všechno mě nehorázně jebe,
nemůžu žít, aniž bych si lhal.

Divný rok

15. března 2008 v 2:19 | Nihilist
Osmý rok po druhém milleniu,
divný rok otázek bez odpovědí.
Proč se před jeho zimou neukryju
jak stěhovaví ptáci z jeho šedí.

Rok, v němž černobíle pálí žáha
ze smířeného očekávání a nejistoty,
v němž ruka smrti na mne sahá
blíže, než jindy, se slovy: "Co Ty?"

Tak v nerozhodnosti, neschopnosti,
nechávám všemu volnost a přece…
přece vše tak bolí, tíží mé mladé kosti.
Skončím dobře? Nebo někde v řece?