Duben 2008

Nenaplněné Vesny

29. dubna 2008 v 14:32 | Nihilist
V slunečním svitu visela Vesna,
volně jak zelené listy bříz
a v tom dnu vize hrozná, děsná,
že dál nebude nic - tak jako hmyz,

bezvýznamně, avšak sobecky, padnem,
s pocitem nenaplněných jar,
s odevzdáním duše v pekle chladném,
v poznání, že snad, možná, vše byl zmar.

Tak nepromarňováním snů Vesen
vložit plnost jarům srdcí,
otisk, že byla jsi, že byl jsem,
zmar sice stejný, ale s plností v srdci!

Čekání na Léthé

25. dubna 2008 v 19:28 | Nihilist
Všichni jen doufají v Naději, jež neexistuje -
zůstala sama uzavřena v Pandořině skříňce.
Jen Utrpení, Žal, Strast, Bolest a Smrt tu je;
tak, prosím, už nyní vlož mi do úst mince,
ať mohu je dát tomu, jenž i mrtvé olupuje.
A třeba někdy, budoucím, o mne zmiň se...

Kde jsou slzy...

22. dubna 2008 v 22:17 | Nihilist
Brečel bych, plakal jak andělé
nad svými padlými druhy,
jak ďábel, jenž nelapil hříšné duše…
ale nemohu, nemohu,
neboť v mém nitru vše vyschlo,
je jako koryto potoka, v němž kdysi,
kdysi dávno tekl čistý proud bystřiny,
však dnes již jen kamení se válí
na jeho popraskaném dně.
Nemohou téci slzy po mých tvářích,
neboť v hluboké prázdnotě
mého vnitřního světa, bez slunce,
jenž se nyní plní tím zármutkem,
který má zlomená křídla a nechce
odletět a zůstává a kouše jak červ,
není nic z čeho by mohl pláč vznikat,
pláč, jenž by ulevil, vyplavil a zahubil
ty smutky, jimiž se ta vnitřní
nekonečná prázdnota živí.
A čím více požírá, tím větší má hlad,
je jak bezedná studna, příkop plný
umrlých neživých myšlenek na smrt.
Tak zarudlé oči štípou a pálí ohněm žalu,
ale není vody, ani slané, jež by uhasila
žízeň po spásném pláči šeptajícím smír.
Snad mohl bych plakat pro Tebe,
ale ztrácíš se z mého obzoru křičícího tichem,
mizíš jak duch a nezůstáváš u mého lože,
které se samo přebásňuje v rakev,
již nebude chtít nikdo pohřbít, zakopat…
jen zapomenout, jen nevidět.
Do bezbřehého osamění zavrhnout
jako kacíře do exilu… budiž Ty mým exilem.
Není pláč, není život, není smrt,
pouze bezslzý nářek ticha nad prázdnou,
dutou a nenaplněnou touhou po Tvém obětí…

Má vílo umrlá!

21. dubna 2008 v 15:03 | Nihilist
Nebyl-li raněn, čím ho ranili,
pak co nebylo, ho zranilo.
A i tu almužnu potom mu zdanili,
a daň platíš i za jsoucno, má vílo...
Má smutná vílo...

Pak-li že řetězy zpřetrhat chtělas,
nezbylo nic, než začít žílami.
A že to nevyšlo, vzala jsis provaz,
a víly umrlé volaly: Pojď s námi!
A šla jsi, má vílo, s vílami...

Znenadání zachtělo se nejíti,
však cesta, po níž přišlas, zmizela.
A lano už nešlo, nešlo už utíti,
a za tebou a před tebou prázdnota zela...
Má vílo umrlá!

Imprese podvečerní duše

18. dubna 2008 v 13:38 | Nihilist
Rozmázlá světla lamp pod kopci,
vyblitá modrošedá oblaka nad nimi.
Nic než černá prázdnota rozlévá se po obci...
co jiného jsme, než živí pohrobci,
než své nevidomé stíny.

Propadlá vesnice do městského života,
do kanálů plných padlých andělů...
Svoboda? Rovnost? Bratrství? Křivota!
Křivota...
A klesáme do hrobu k svému tělu.

...zemřely múzy...

18. dubna 2008 v 12:18 | Nihilist
Skleněné duše múz
tříští se o nepoetično.
Střepy - -...!
Sus! Sus! Sus!
Analfabetní Latina - kýč to -
je slepý...
neznalý formy,
obsahu prostý,
nepokorný -
tělo - hlína - kost - ty!

...zemřely múzy...

Pochodeň

14. dubna 2008 v 18:40 | Nihilist
Ve Tvých tvářích čtu červánky
a bolest z odhodlání...
Promiň, že sám se vkládám do pozvánky -
vlož, prosím, svou ruku do mých dlaní...
dokud dlaně mám, dokud hřejí...
Třeba pochodeň tím vzplane
a mohli by jsme nést světlo její,
aby prosvětlila oči uplakané...

Na jaře podzim

12. dubna 2008 v 21:32 | Nihilist
Jaro, v němž padá má víra,
jak když na podzim padává listí,
naděje ve štěstí zmírá,
že milovat mohla, až pozdě zjistí.

Vykvetl se sněženkami
můj pád do náručí beznaděje,
jak loď obklopena krami
je mé srdce mezi tím, co se děje.

Když duše čeká na druhou,
bez které je její bytí smrtí,
pak nemůže, než psát tuhou
pro ni, neboť v samotě i vzduch škrtí.

Sus Dei

12. dubna 2008 v 18:26 | Nihilist
Číst Shakespeara s chipsy,
s Kantem ve výčepu u rumu…
S plným břichem žít si,
vždy mít po ruce korunu.

Satanužel to znám…

Plnit svou nicotu kousavou
prázdnými frázemi o pokroku
a chlubit se chytráckou rozpravou,
že vláda padne do dne a do roku.

To také, Alláhu, znám…

Přes tu bídu snažit se více,
víc nahrabat pod sebe, ještě víc…
A pak vše řídit z křesla, sedíce…
A pak… a pak zemřít a nemít nic.

Perune, to znám též…

Po smrti obhajovat svou duši,
že nemohla lépe žít, že to nešlo.
O lásce totiž nikdo nic netušil…
A tak se kolektivně z cesty sešlo…

…jak v zástupu nevidomých beránků…

Znám to, lásko, znám…

Pod obraz

10. dubna 2008 v 16:18 | Nihilist
Zpitý pod obraz ležím na zemi pod stolem...
nůž je už nadoraz, umírám se svým bolem...