Květen 2008

Chvíle z budoucnosti

30. května 2008 v 17:45 | Nihilist
S každou novou chvílí, jež vteřinu po vteřině připlouvá
nezastavitelným proudem z prázdného koryta budoucnosti,
přestože nebyla, při vzniku bytí, sepsána žádná smlouva,
země sama dává, sama přijímá život i nehybné mrtvé kosti.

A beze všech ohledů, vše a všechny příjme z nás:
lidský druh, stejně jako psy, červy, prasata a hady…
A přívalu těchto chvil nelze ničím postaviti hráz;
před časem, co běží, neschováš svůj život za zády.

Onen nebere úplatky jak zkorumpované vlády států,
onen mimo dobro i zlo stojí, stojí vždycky stranou
a přece stále s námi; můžeš čekat jen a jedině ztrátu,
i když on, čas, přibývá, jak slzy, co do kaluží kanou.

Spaluje Nadšení jako Koniáš nekatolické knihy,
byť jeho plamen není k spatření pro naše oči,
jen ten výsledek, co se škvaří, zpopelněné tíhy,
jež na naše ramena neviditelně kdosi močí.

Čerň života a chlad smrti

29. května 2008 v 1:27 | Nihilist
ČERŇ!...ČERŇ!

Je mi ještě mnohem více černě,
než těm dvěma, jenž šli domů,
potom, co se spolu utopili věrně
v blízké řece u kostela bez zvonu.

Smrt jenom taková skromná byla,
kšeft vzala za kávu a cigarety,
rázem tragikomičnost žití nabyla
svá předurčení a padl mi na rety

CHLAD!

V pekelné záři slunce poledního,
v červnu, kdy roje včel vstávají,
vše zmrzlo! K ledu, srdce tího!
Křehký liste, bílý březový háji!

Přesto sladkost vzduchem kráčí,
jak na cestě křížové šli v kopce,
ale břemenem svým neoznačí
budoucí věky, však taky spočinou v hrobce.

CHLAD!

O našem pánu Kristu

27. května 2008 v 16:38 | Nihilist
Ano, ten Ježíš z Nazaretu
spatřen byl v minaretu,
na Islám se dal.
Ale zavrhl ho Alláh,
tak skončil v skalách
u buddhistů.
A tam si sám nadal
do Kristů.

Nebylo tam teplo, říkal, zima je mi.
Holt, není jako doma v svaté zemi.

A tak šel na cesty zas,
když v horách zaslech' hlas
samotného Peruna.
Ale Perun vládne pevně,
a ne jak oni bezohledně,
tak ho poslal… v dál…
A Pán, řka: "seru na…(Peruna)"
a zas pryč jak vítr vál.

Tak bloudil, bloudil jak slepý, jež léčil,
ale sám sebe nevyléčil. No a co včil?

Nakonec beznadějí zlákán,
skončil tam, kde vládne Satan,
tam hluboko dole…
Nepomoh' mu ani tatík jeho,
ach, ty má věčná božní něho…
ach, můj milý Bože.
Nemění se hadi z hole,
mrtvý nevstává z lože.

Tak skončil ten slavný Ježíšek panáček…
Má po ptákách, už mu sklapnul zobáček.

Obrázek ze světa

27. května 2008 v 9:46 | Nihilist
Na dně láhve od kořalky,
v samotách smutky leží.
Z popelníku s nedopalky
radost nevytěží.

Z falešných karet
spálené statky,
na hrobě baret,
plačící matky.

Minulost jako pád,
jenž nebyl zastaven,
buší nám do zad
a člověk ne a ne napraven.

Pro radost nelze pít,
jenom ožrat se z žalu,
není už o čem snít,
čekat na smrt v zmaru…

Hořký sonet odsouzení doby

25. května 2008 v 22:02 | Nihilist
Všechno, co je, je jen ve mně,
to, co je kolem pro mne není.
Nebe, lesy, život, země… -
doufat v pouhé domnění?

Vidím jen prazvláštní děje:
bubření, nadýmání, vztahování…
To vše z žijících niter věje,
a jakoby vše zakrylo to vání,
nevidět, nechápat, nechtít,
slepě, hluše kovem o kov tít.

Vše nemocno, nic zdrávo,
jedině anorganické bytí jest,
žebrota jedině má právo
být hrda, chtít, v smrti kvést.

Bylo - nebylo

25. května 2008 v 20:09 | Nihilist
(Půlnoční sentiment)
Co ti dnes ještě zůstalo
z toho, co jsi neměl?
Dítě Minulosti šeptalo,
zatímco jeho rodič temněl.

Výčitka, mrzutost zbyla,
pár řádků stížností,
kocovina, půl sta z kila.
A srdce plné bolesti.

Proč to nebylo jinak, proč?
Proč jsem to aspoň nezkusil?
Zůstal jen v duši červotoč,
vysmívaje se, že nemám, nemám sil.

Můj sonet pro tebe

23. května 2008 v 0:24 | Nihilist
Zbylo už jen poslední
ze všech mých Já, co jsem měl
a spadlo do tvých dní
a snad strunu tvou jsem rozezněl.

Přeji si, ať není hluchá,
ta jediná struna, jež smysl má,
neboť prvně srdce juchá,
že nemusí býti sama mysl má.

Co dal bych, abys byla tónem
z té struny a mne zněla
do bytí, do smutných domén,
jež samota snáší z těla,
když nese se ticho chvil kolem;
ach, kdybys to zbylé Já chtěla…

Údery biče (osud jedné děvky)

19. května 2008 v 22:52 | Nihilist
(Jedna taková moje starší vykopávka...)
Krvavé rány na těle kurtizány,
nohy a ruce pevně zavázány…
Nahá, v rajské zahradě chrámu,
leží na chladné zemi, čekajíce ránu.

Další ránu puritánského katechety,
nevěda, proč ona je člověk ten prokletý.
Další ránu osudu, světa - toho krutého mrskače…
A všichni se diví její nestoudnosti, že nepláče.

Však ta děvka slzy nemůže ronit,
její oči vyschly a nemá se komu klonit.
Je tak nízko a oni stále ponižují,
i když nemá nic, aspoň její vůli.

Na její tělo vločky sněhu padají -
to bůh pláče pro ty, co lidi neznají.
Své pokrytecké slzy do krutého zla
sesílá jak údery biče. A je pozdě - zmrzla…

A kněží se začli radovat z toho,
že konečně mohou odtáhnout to tělo
a pohřbít jej za hřbitovní zdí -
dále od ostatních - bohabojných, poslušných…

Pohled hyeny

18. května 2008 v 21:25 | Nihilist
Šťastně, jak hlupák ve svých nevědomých vizích, jsem čekal,
že zas bude moci má touha alespoň zpola býti naplněna,
že budu moci seskočit, po chvilce nekonečné, k tobě ze skal,
abych se pro další pusté časy moh´ nadechnout z tvého jména.

Skočil jsem, ještě v naději, již mívají stromy, že vykvetou.
A v tom němém pádu, zatím slepého očekávání, počínala
pomalu vstávat z hrobu nedávno umrlá beznaději, s větou,
v níž zpřerážela žebra myšlenek naděje, jež jen lhala.

Po krutém dopadu na tvrdou realitu, po zlém vystřízlivění ze sna,
jenž byl v letu, přišel pohled zhnuseného světa, tak drze, mstivě,
jakoby měla býti zavražděna po svém působení každá Vesna,
tak přišel pohled hyeny osudu, jež sama, co stvořila, sežere závistivě.
A nakonec nic. Nedočkal jsem se a zůstal jsem sám jako vyhaslé slunce, co už nezasvítí,
však ještě zbyla (bohužel? - bohudík?) v jádru, v jeho srdci, rozžatá svíce upřímného plamene,
jež dále bude čekat, dokud bude moci, aby mohla hřát srdce tvého slunce, které chce míti.
A proto znova čekám, a zavrhuji i tu Léthé plnou lihu, jež láká duše smutkem zmámené.

Sonet padlých nadějí

16. května 2008 v 22:30 | Nihilist
Nemohu už ani spát v klidu,
noc je nasáklá černou samotou
a bolest strhává ze sebe slídu
a ukazuje svou ďábelskou show.
O mé spánky prudce se tříští
bodavé představy o tvých očích,
tíživé vize o každé chvíli příští,
že sám budu, neuslyším smích,
neuvidím úsměv na tvé tváři.
Jenom můj prázdný pohled,
svázaný depresí jako v žaláři,
kterým mi je osamělý svět,
v němž nic nikdy se nezdaří -
slyším chorály padlých nadějí pět.