Červen 2008

Oslavy beznadějné existence

27. června 2008 v 22:26 | Nihilist
Oslavovat…
jen mít co a s kým.
Smát se…
kdyby bylo čemu, kromě sebe.
Plakat?
Nad čím, když je to tak zbytečné.
Milovat…
jo. Ach, ale být tak milován…
a neskučet! Proboha, neskučet!

Samotná je chvíle,
která má jen duši éteru
bez výplně prázdna,
s myšlenkou zamrzlou
stále ve stejném ledu.

Mír je
a není proč být války.
Mír je,
sám se vložil do obálky.

Měl bych být?

Natura!

17. června 2008 v 17:24 | Nihilist
Měli jsem řeky a stromy,
co dávaly vláhu a stín,
co byly živy stejně jako my,
a země měla úrodný klín,
neb
stará slovanská vesnice žila
jako stromy v lese souzněně,
v dobách zlatých jak žíla
života z pšenice v proměně
v chléb.

Kdy byla pole jen a jen orná
a největší síla v kopytech koní,
a oběť Perunovi nebyla vzdorná,
byla dána matičce Zemi, jen pro ni.
Natura!

A dnes jsem sami svými stíny,
a nic nemáme, jen, co pomíjí
a zkurvené jsou naše klíny
a hlas náš jako sykot zmijí.

Nokturno

16. června 2008 v 1:54 | Nihilist
Má smutná nokturna
hrají mi v samotách,
v bezesných nocích…
Mé tělo je urna,
v níž leží popel snah
a zardoušený smích.

Patlám se v patosu,
sám ve svém úmrtí,
jak pro slzu slza…
Pod tíhou nánosu,
jež bez váhy drtí
a mezi zuby vrzá,

pod tíhou myšlení,
bezmoci a tichých
slepých zel,
jež jdou jak členi
sdružení, či sníh
jak padá do kouzel,

čar a jiných světů.
A ještě sladká zdá se,
ta hořkost pelyňku.
Když z jeho květů,
utěšuje a tiše ptá se
Smrt na záminku.

Milostná i pohřební

13. června 2008 v 18:02 | Nihilist
Jak tenká je zeď,
jež dělí nás tady s druhou stranou?
Je to jen polibek dívčiných úst,
jen lehký dotek jejích rtů…
Však někdy zní už dříve hranou.

Láska a Smrt jsou sestry,
jež se až za hrob nenávidí,
však paralelně se i milují…
Jedna druhé bere milence,
dokud je některá z nich zcela nepohltí,
dokud Smrt není láskou a Láska Smrtí.

A možná pak se pozná, zda člověk skutečně
miloval.
Ach ano, žel, teprve až pak…

Jak daleká je cesta k Tobě?
Snad nekonečná… dlážděná doufáním a bezmocí.
Jak daleká je cesta bez Tebe?
Vteřinu…

A kdo nepřizná Smrt při ztrátě naděje,
nemiloval.
Smrt, za kterou nikdo nemůže,
stejně jako za Lásku.
Byť je to ještě čest.

Žár nebo chlad?

9. června 2008 v 23:50 | Nihilist
Budoucnost je tvrdý led, co pálí
svým chladem bez Tebe byvším.
Kdybys tem nebyla, v té dáli,
tak ani sám sebe neuslyším.

Když nebyl by žár, jenž chladí,
nebyl by můj život snesitelným.
Protože mé myšlenky pádí
k Tobě, jinde jsou pouhý dým.

A teď je to vše jen mezi námi
a nejvíc mám strach ze stran,
co přijde - žár nebo chlad zamává mi,
a Ty, kterou… kterou projdeš z bran…?

DOUFÁM, ŽE POSLEDNÍ VEČEŘE SMUTKU PŘED SMRTÍ

7. června 2008 v 18:46 | Nihilist
Vzdálené hlasy,
prý tvých přátel věrných,
zní zlatě jak pšenice klasy.
A opodál tvá samota časů zlých.
Sama s tebou,
A Blaničtí nepřijedou.
Samota - možná že chtěná,
možná že nutná,
matná, bílá jak stěna
a jako omítka chutná.
Ale tak nekonečně bolestivá…
a lstivá…

(a odvedle hlas: ten tam je sám, chudák)

Tak sám se sebou přemýšlíš…
Na co vlastně čekáš?
Smrt stále není, není blíž.
Tak si ten sladký život zvlaž.
Že se plní přání?
To je jen zdání.
Prázdno po pláních
jak vítr se nese
v krajině, kde sníh,
napadal v lese.
Prázdno a smutky a žaly…
Jen ty hlasy z dáli se smály...

Bez krásy a bez sebe

5. června 2008 v 23:12 | Nihilist
Seděl jsem u lesa tenkrát
a díval se na tu mou zem,
do níž přál jsem si se odebrat,
očarován slunce a trávy kouzlem.

Nevýslovný smutek ochromil
mou chuť nový čas přijmout
a vesmírná samota těchto chvil,
radí mi podzemními řekami plout.

Až k řece Zapomnění - Léthé,
a ne napít se tam, ale utopit.
Nemohu sám zvládnout vidět jak kvete
třešeň, ohýbat se smrky ve větru a měsíc svítit.

Vše krásné zapomenout,
pak nebude mi ničeho líto.
Pak už v samotě nebudu hnít,
budu bez sebe.
Vlastně už vůbec nebudu.

Sonet předsmrtný

2. června 2008 v 22:00 | Nihilist
Svírán bodavou bezmocí,
jako botou ze Španěl,
spílám sešitými ústy do nocí,
i když nemám, koho bych haněl.

Úplňkem bloudím beznohý,
vlastně ne já, to můj stín -
vždy nevěřící vzývá bohy
a s démony z druhů hlín

vybírá tu, jež bude chladiti,
v níž však ni zima nebude,
zve červy na hostinu, jež to sní ti
maso z tvých kostí, po tom, co krev vypijem.
Tak stín se stíny chodí všude,
vybírá strom na rakev a sýčka, jenž zapěje rekviem.

V Dionýsově průvodu

2. června 2008 v 11:45 | Nihilist
Štěstí nevyčtu z knih
a radost není ve slovech.
Žít je jako být sníh -
padat a tát, a ještě v okovech.

Ve slepém žaláři Issaca Newtona
spután se zemí navždycky.
Nemoci okusit, jak létání chutná...
kdyby jak Ikaros, i když skončil tragicky.

Neuhnít jak stáda v bažinách society -
Vzestupů, Cejchů, Pečetí a papírů.
Zkoušet létat do nocí pro vlstní věty,
v průvodu Dionýsa, Dryád a Satyrů...

Dnes, ještě dnes! Není zítřka.
A taktéž včerejšek pohltila nicota.
Potopa byla před námi... a bude i po nás!
Volnost, Duch, Svoboda... čistá
jak potok z lesů našich hor,
jak zeleň živého a hněď mrtvého jehličí...
pramen z nitra - srdce - Nirvána vyklíčí!