Červenec 2008

V kruhu

29. července 2008 v 22:44 | Nihilist
V doupěti pijáka,
v mém vlastním domě,
smutek přiláká
zase ten stav, co je po mě…

Po mě - když nevnímám,
že já je ještě někdy mé,
že snad ještě vše není klam,
a lžu si, že nezahyne.

Ale stále je to stejné, stále,
stále se to opakuje…
Lid zavraždí svého krále
a nového vyzdvihuje…

Krev

28. července 2008 v 1:03 | Nihilist
Krev - chtít ji tam, kde nemá být?
Jako kámen z praku v okně…
však jen kdyby neživot šel zabít.
Snad proto nejlíp vidím po tmě.

A už není ve mně a vidět mohu
jak je neskutečná svou živostí.
Nemám ji, ale je stále má. Touhu.
Odplavila ji sebou, ale zbyly kosti.

Vyschlá bílá kůže živé mrtvoly,
váha sena a vzduchoprázdné stodoly,
kterou je tělo, jak starý smrk holý.

Anatomická myšlenka. Čas nemůže
už nikdy nikam. Jsme stroje. Dvě růže.
Všude kolem mne, červené kaluže.

Vladimír Holan - Melencolia

28. července 2008 v 0:30 | Nihilist
Kráso, jsi keřem růžovým, v koruně vůní přelud blízkosti, kráso marná!
Kráso, jsi keřem růžovým, lebku držíc v svých kořenech, kráso nesmrtelná!
Jak mlčet tě? Řeknu ti: 'Nesmrtelná!', abys vyzradila své rty, kráso?
Jak mlčet tě? Řeknu ti: 'Řekni mi, řekni, o čem mlčeti budeš, než vytryskne, co neodpovíš!', kráso, celá kráso, která jsi za ní!

(Sebrané spisy IX, 1968, s. 9)

Tíží mne to břemeno... Samota

27. července 2008 v 19:59 | Nihilist
"Přebásněný" text písně The Burden is Mine... Alone od skupiny Green Carnation
Cítím, jak mě krev pod kůží pálí,
jako již dříve, mnohokrát.
Půjdu nejlepší cestou, jež je v dáli,
promiň, nemohu již čekat, nemohu stát.

Tíží mne to břemeno... Samota.

Cítím, jak mě krev pod kůží pálí,
nenávidím každou část sebe.
Jak jsem mohl ztratit jedinou věc, jež se hodnotou halí?
Odpusť mi teď, nemohl jsem čekat na Tebe.

Tíží mne to břemeno... Samota.

Plameny hudby

25. července 2008 v 14:59 | Nihilist
Kdyby se hudba mohla zhmotnit a vystavit ze sebe město s hrady, vilami a domy, kráčel bych jejími ulicemi a uličkami, chodbami, halami a komnatami, proudil bych jimi jako chladivý podvečerní vzduch přivátý ze severu, hladil bych jejich zdi, znějící různorodými nepopsatelnými tóny a melodiemi, svým neviditelným váním.
Hudba je dokonalé město, opuštěné, bez lidí, město ve mně a já přitom chodím v něm. Nejhlubší procítění pocitů, kterému se nevyrovná skoro nic na světě.

Je noc. Někdy prosvítá měsíc mezi černými mračny, jako by se chtěl podívat na to pachtění tady na zemi. Ale hned zase zaleze, protože mu z toho pohledu je zle.
A v tu chvíli jsem šel městem Prométhea. Na ohněm vzplanuté cestě se mi zapíchávaly trny do chodidel… Hromy pravily proroctví o němé komnatě… Prázdnota, všude kolem prázdnota plná prázdnoty. A zvrhlé představy v očích ohně, jejichž erupce dosahovaly až k plačícímu nebi.
Tak jsem v této šedošedé zemi našel sebe a našel jsem oheň, jehož jazyk mě dovedl až k mému hrobu, na kterém jsem uviděl ty trny, jež mě bodaly do nohou.
Byla to hudba. Hmotná, tvrdá, šedá jak kámen. Ale nejkrásnější. A z toho kamene byl i můj náhrobek.
Bylo to město, v němž jsem byl po boku Prométhea. Byl jsem v sobě. V hudbě.

Poesie

25. července 2008 v 14:01 | Nihilist
Ptala ses k čemu je poesie dobrá?

Nevím, zkus se zeptat
Danteho,
Shakespeara,
nebo Goetha…

A pokud nebudeš rozumět
italsky,
anglicky,
ani německy,
tak se zkus zeptat
Vrchlického,
Březiny,
nebo Holana…

Ale kdybych ti to měl říct já,
tak poesie je dobrá k tomu,
abych mohl dýchat…

Všeobecně vzato,
je poesie potřeba, jako všech ostatních,
myslitelných i nemyslitelných, věcí
v našem vesmírku -
k ničemu.

Pravdivá lež

22. července 2008 v 22:56 | Nihilist
Chápu nepochopení,
nechápu, proč pochopit nelze.
Proč se pravda a lež člení,
když jedna na druhé se veze.

Opaku opak je to samé,
jiný je jen úhel a na něm nezáleží,
neb on se vždycky láme.
Pravda je. Ale nikdo neví, kde leží.

Míjení

8. července 2008 v 12:43 | Nihilist
Zvát toto dění životem?
Sekyrou lebku rozetnem
a budem bez děje.
Mraky dál budou plouti
nad srdcem, jež se rmoutí,
byť tvář se zasměje.

List sesněžil ze zelené,
do barvy hlíny, rakve, kamene.
A zase se nic nemění.
Oni byli, co jsme my.
My budem, co oni jsou - v zemi.
A zda-li už teď nejsme v nedění…?