Plameny hudby

25. července 2008 v 14:59 | Nihilist
Kdyby se hudba mohla zhmotnit a vystavit ze sebe město s hrady, vilami a domy, kráčel bych jejími ulicemi a uličkami, chodbami, halami a komnatami, proudil bych jimi jako chladivý podvečerní vzduch přivátý ze severu, hladil bych jejich zdi, znějící různorodými nepopsatelnými tóny a melodiemi, svým neviditelným váním.
Hudba je dokonalé město, opuštěné, bez lidí, město ve mně a já přitom chodím v něm. Nejhlubší procítění pocitů, kterému se nevyrovná skoro nic na světě.

Je noc. Někdy prosvítá měsíc mezi černými mračny, jako by se chtěl podívat na to pachtění tady na zemi. Ale hned zase zaleze, protože mu z toho pohledu je zle.
A v tu chvíli jsem šel městem Prométhea. Na ohněm vzplanuté cestě se mi zapíchávaly trny do chodidel… Hromy pravily proroctví o němé komnatě… Prázdnota, všude kolem prázdnota plná prázdnoty. A zvrhlé představy v očích ohně, jejichž erupce dosahovaly až k plačícímu nebi.
Tak jsem v této šedošedé zemi našel sebe a našel jsem oheň, jehož jazyk mě dovedl až k mému hrobu, na kterém jsem uviděl ty trny, jež mě bodaly do nohou.
Byla to hudba. Hmotná, tvrdá, šedá jak kámen. Ale nejkrásnější. A z toho kamene byl i můj náhrobek.
Bylo to město, v němž jsem byl po boku Prométhea. Byl jsem v sobě. V hudbě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama