Utrpení Marie

13. října 2008 v 0:55 | Nihilist

Věnováno Katce


"Umění, to je nářek. Něco pro někoho, nic pro všechny."

Vladimír Holan

VITA

I.


A tak se začal poslední její rok,
poslední rok sladkého mládí,
do paměti vryl se jí výrok
o jeho nezkušenosti a hlouposti.
Nyní čas už jen střemhlav pádí
do závazků a doby, kdy se postí,
kdy nesmí si dovolit chybný krok.

Ten poslední rok, v němž vyčkává
zkouška jak ďábel na duši hříšnou,
zkouška dospělosti, co jak káva,
příliš hořká, chutná a cukr už nezbyl.
A ona - Marie, tak dnes tu pyšnou
dívku nazývejme, když od těchto chvil
příběh její začíná, kdy ještě zdráva.

Marie jméno její ctěné zní - nuže!
Teď hleďte - charakteristika její:
Vlasy podobny hřívě slunce; kůže,
ten povrchní povrch schránky duše,
lehce snědý temný jako když znějí
tóny varhan, zlou, zlou zvěst tuše;
ani anděl krásu tu nepřemůže.

A s postavou svou, blíže zemi,
než nebi, lehčí vzduchu zdá se.
Dva křišťály - to dívá se těmi
drahokamy na žal, jenž kolem zří
a čistota se skví v jejím hlase,
i když všichni s ní jsou ve při -
mluvíce, křičíce - přesto němi.

Snad dosti o nepodstatném vzhledu,
jak sama praví: To obsah je vším.
Forma je jen stínem, studeností ledu,
nestálostí, tím, co zaniká a pomíjí.
Teď povahu její rozluštím:
V hodnotách svých hlavně se míjí
s pojmy Svobody, Pravdy a sledů

času a prostoru a jejich povahou.
Však nikoli počty, nýbrž smysly,
jak velcí filosofové notnou vahou
myšlenky tyto jí předali v úvahách.
Ale s každým poznáním, kysly
a trpkly jí budoucí chvilky v tmách,
jakoby vše bylo promarněnou snahou.

Tak na toto poznání, hledajíc lék,
zrak její k poesii se schyloval jen.
Tam hledala spojence a neutek
jí žádný snad, z těch, kdo cítí podobně.
Byli jí vším, jak na vodě kmen,
jehož se drží, když stále jsou povodně.
Hltala velká díla, překážkou nebyl věk.

A také v tónech smutných i veselých,
z hlav géniů zašlých i zpod povrchu,
cítila se blaze, lépe, našla se v nich.
Ta hudba dávala Marii jedinou spásu,
spolu s moudrými slovy, jichž sprchu
chtěla snášet v nocích i denním jasu.
Však v nocích líp - skrývaly dny zlých,

kdy všude plíží se ti suchopární,
ti, jenž ve své špíně hrdě tlí,
jenž ženou se kams do svých zdání,
kde hrabou pod sebe více iluzí.
A s sebou, nevida, vše by smetli,
ti, jenž padají do řad, do lůzy,
stále jen svá teplá místa chrání..

Inu, uměním se tedy léčí,
Marie, smutná holka, ale krásná.
A snad tímto věčně klečí
samotna u svých jediných lásek.
Jak mezi plevelem květina jasná,
bez sil hledat v davu masek
spříznění, přátelství větší.

Pro své lázně v umění, kde se skrývá
před světem omezeným, marným,
kde se léčí z prozření pravdy, zbývá
jí času snad jen aby hlady nepošla.
Pro celé okolí je zahalena v dým,
kdo by chtěl, snadno by ji rozšláp
a Marie souhlasně, bezmocně kývá.

Tolik zatím, co do charakteru,
obalu a smýšlení naší Marie.
Ale tím to nekončí; jak do sběru
sype se problémů a strastí více.
Doufejme, že sama neshnije
v té bezradné nemoci a sice,
že duše se vysvobodí z toho téru.

II.

Sama tak musela snášeti ústrků
od blízkých a známých, i cizích,
vzdálených, kteří hází jí do krku
kameny, kteří jsou pevně přikováni
k zemi s plnými kapsami - zlaťáky v nich.
Slepí, nevidí to zraňování,
nevidí v srdci zlomenou dýku!

Mariino kruté probdění
nechápal ani její otec,
matku nemaje, ani vlastní jmění,
upoutána zůstává v okovech,
trpíce, jak mučený světec!
Krutou pravdu v jejích slovech
nechápal nikdo, však ona sebe nevymění!

Měla ráda toho, jenž jí vdech
život do plic ze svých, on ji též.
Ale snad by neplakala, kdyby zdech -
nikdy mu neodpustila, že dal jí ten dar,
dar žít. Vždyť je to jen přítěž,
podřizování se, otroctví, ubohý zmar -
volnost dovolena jen v matných snech.

A tak zapadala stále více do hlubin,
do svých temných míst duše, gotických
chodeb chrámů, předurčených vin,
jež a priori v hlavě pálí jak láva.
Už dávno je tomu, co naposled smích
slyšela, kdy byla pyšnější páva,
kdy v těle vřely kilogramy trhavin.

Studijní rok, Mariin poslední,
nedodával příliš povzbuzení ke štěstí.
Přes hltání léků nebylo chvil ve dni,
kdy by měla sílu věnovat se učení.
Tak profesoři začli se jí plésti
do její cesty, plné spleenu a umění,
řezali jí do kůže to, co je (prý) přední…

Čím více řezů, čím více cizích podpisů,
tím větší rezignace, tím více uzavření.
Neznala člověka, jehož by za krysu
považovat nemohla. Hlubina osamění,
rudé krve, slyšitelné její tupé vření…
Ani nechtěla, doufala, že ji nepromění.
Nechtíce klesnout - transcedence jejího rysu.

A toho si vážila na sobě nejvíce,
že zatím si držela, to co ďábel
české filosofie pravil, když žijíce
v chudobě osaměl: "Měj odvahu k sobě!"
Ten citát v hlavě, méně jí zněl,
než dříve, když bývala jistá ve své zlobě,
však teď se ztrácela, zaživa hnijíce…

III.

Minulo se půl dekády roku studijního,
další zrady a žvásty šlapaly po Marii.
Kdo teď ukousne hlavu hada a sní ho,
když veškerou její ostrost zbrousili stádní.
Začíná čekat jen, kdy do hrobu zalijí
její znavené údy… Květiny praví: jen vadni…
spatře před sebou vidinu větru polárního.

Poslední rádoby zábava před dogmatickou
zkouškou, která má inteligenci značit.
Skutečnost je, že je ubožáckou klíckou,
čekací místností, než vstoupíš do hnusů.
Plesovou zábavu do povinnosti začli tlačit,
jakoby opět jaro bylo a tanky plné rusů.
Znetvořili podobu, původně lidskou,

do dekadentních všepožírajících nestvůr.
Marie zřekla se všech spojení se societou,
v zámku v hlavě má jen svůj dvůr
se svými dvořany, více skutečnými,
než nízká skutečnost, v níž se pletou
ty nevidoucí stvůry a nízké činny.
Skrýší jsou jí krypty starých hůr.

IV.

Čas jak řeka k moři neúprosně se chýlí,
když zábavy mládí skončily náhle,
do světaznalých, jenž jsou ukrutně milí,
asi jako Jidášové, tak trošku farizejsky.
Však nad Marií už mračna stáhlé,
ona nechce se dále znát s těmi hejsky;
nenávist roste, proto ji stále více bijí.

Téměř již chronickou samota jí je,
bojí se lidí. Ale je to strach nebo opovržení?
Ano, přiznává sama, je to misantropie!
Kvůli jim, pro sebe unikla do svého úkrytu,
jenž je svobodnějším, než celý svět před ní.
Na dně svých přání, lihu přibývá do svitu
jejího srdce, hasí ho, aby neshořela, pije,

aby žal, samota a smutek ji nespálili.
Čím více by měla znát, to co říkají,
tím více uniká a k ní jdou opilé víly,
z okolí stává se mlhavý opar zapomnění.
A čím více hasí, tím více ji pálí
nicotnost všech činů, ubohost všeho dění.
Snad naděje zasvítí, počkejme jen chvíli…

Přípravy veliké, všichni se chystají,
jakby steroidy polykal každý,
čekajíce jen, až stresové roztají.
- Marie sleduje to divadlo z výše;
z výšin svého pekla, v němž vraždí
pomalu zraky své, do hrobů říše,
kde chtěla by spočinout jak v ráji.

"Marie, vzchop se!" otec jí povídá,
"času málo, vždyť nejsi hloupá…"
Úplně sama je, to mohla vědět, vida…
Co jen bude dělat? Kam má jíti?
V deliriu vidí jak na stromě se houpá,
jindy zas Nirvána v dálce jí svítí.
Však neví, čeká, sama sebe neuhlídá.

Nikoho vidět nechce už nikdy víc,
nikým být viděna téže ne!
Tolik chtění a tak málo dechu z plic,
zrovna když začlo to období svaté.
Svaté? Ubohé, profánní. Kříže ne!!!
Psychická doktrína - Co, pane kate?
Ne, vše nemá rub a líc.

Skryta v sobě, duši vlhčí
tou tvrdou vodou, co ohněm žhne.
Jak strom v poli, poli světa trčí
se svými myšlenkami, které nepustí.
Dívá se do sebe, kam jenom dohlédne.
Marie! Podívej jak ten hnus ti
rozleptal ideje. - Co jen se v Tobě krčí?

Tak přišla ta chvíle rádoby pravdy,
kdy z dítěte stává se dospělý.
Však Marie nevnímá, jakoby stála zády,
apaticky zírá na ty nestvůrné přeludy.
Nakonec zůstává dítětem - častušky dozněly
a smutek, jenž stíhal středověký lid chudý,
dnes Marii oprátku stáhl - pocity smrti sládly…

"Mea profanus cogitatio (Lingua ad Te)" - INTERMEZZO

I.

Co s člověkem, jenž žíti nemůže?
Co s ním, když ani zemřít nechce?
Jak by mohlo tlouci srdce člověku,
kterémuž lidé drásají duši svým bytím
a při tom samotou sužován trpí,
jak Prométheus na skále přikován…
A to bez důvodu! Vždyť nikomu neukrad
oheň z jeho hory. Bez smyslu.
Nebo snad proto, že se narodil?
Orlové lidské bídy a zloby klovou mu,
ne do jater, nýbrž do mozku a psýché.
A cáry, co mu zbyly z duše, kapitulují;
ač bez nepřátel, přec opodstatněně.
Tak bezmocně na té skále světa stojí,
spoután depresemi nemocenství.
Jako na pustém ostrově v davu lidí jest
a lidé jsou palmy s kokosovými ořechy -
nemluví, protože nemají, co říci, jen padají na zem
do písku jak do měkkého hrobu bez křížů,
bez pláče, neb není, kdo by plakal…

Co Ti řekne ten, kdo mnohé pochopil?
Nic, nic se od něj nedozvíš, nic,
jen tichý transcendentální zármutek,
podřízený a smířený, jenž mluví za vše.
Budeš se ptát proč ztratil naději?
Neztratil! Naděje žádná nikdy nebyla.
Můžeš věřit stejně jako Kristus,
ale stejně jako on budeš ukřižována.
Možná, že šťastně… lze-li to…
A bude ti potom vadit, že jménem tvým
budou vraždit ve jménu lásky… - Lásku?
Věčné sebevraždění pro sebe i proti sobě.
Stále stejně se všichni budou ohánět
věroukou logických poznání… Ach…
Jaké to dogma! Největší v historiích.
Absurdní alogické absurdnosti nechci znát.
Ale nechtít nebo chtít nic neznamená.
Snad je to osudem? Nebo je zdechlostí?
Mrtvolnou slabošskou podstatou mého Já?
Vylučuje alibismus sám sebe souhlasem a přiznáním?

Jak mlha nad rybníkem se udržuje
nad mou rozteklou osobností to něco,
nehmotné, beztvaré, co taví i lávu na
nové neznámé skupenství, metafyzicky nepoznatelné.
Proces bolestnější těžko být představivší si.
Krutosti pochyb, nerozhodnosti a beznaděje
jsou trojhranné hřeby zabité v nártech
a zápěstích. A pohled hlupáků je kopím v boku!
Bičováním předešlými bezvýznamnými slovy
stékají z ran na duši krvavé slzy, štěstím
plačícího démona smrti skrytého ve mne.
Vždyť prázdnota nemůže být bolestná,
Tak co potom bolí? Nejspíše zbytky,
ty zbytky života, co ještě hnijí v těle,
dusíce se výpary ze svých myšlenek,
připomínající puch vycházející ze stoletých hrobů,
zmírající ve výparech zhoubných, hnilobných
jak rozkládající se lidská mršina
infikovaná dědičným hříchem a prozřením pravd,
s doléhajícími slovy… Memento Mori…

II.

Do takových hloubek člověk ryje svou mysl,
člověk, jenž poznat chce více než-li jen iluzi,
chiméru štěstí, pomíjivý mýtus a legendu.
Nevnímá okolní dění, jenž narušuje jeho meditaci,
nežije již mezi živými, je na půl cesty ke spasení.
Spasení? - Kým? Čím? Proč? Jak? Co je spása?
Nekonečný bezesný spánek; oproštění se z pout
somnambulismu, ježto jediné je to, co zve se životem.
Subjektivita ze všech úhlů zdánlivě objektivní,
neb i oči dravce jsou slepější nad poznání svého nitra,
kteréžto ovšem nepoznáno zůstávám přes snahy
osvícenců i zatemnělců, nepravdivé ani nelživé.
Nesmyslné - jestli nehledáš ovšem smysl v nesmyslu.
Tak ryje a kope do metafyziky, v níž hloubí
hrob svého poznání - totiž, že nakonec nic nepozná.
Zbude jen ten řečený dusící se zbytek,
první a poslední element neniternějšího utrpení.
Člověk je jak bludný balvan uprostřed pevniny -
nikde se nevzavší, bez důvodu zůstávající,
trpící v krajině, nemohoucí se hnouti z místa.

Jak mělo by se tedy dožít
do konce života bez konfliktů?
Ne, to není možno!
Tak tedy aspoň bez bolestí?
Jen s malinkou nadějí, nebo rozumnou iluzí…?
Jen tak, do šťastné smrti, která,
dříve či později, podá ti svou ruku,
ať už na ni pamatuješ či nikoli;
smrt totiž, ač bez paměti, nezapomíná
a možná právě pro to, že nic si nepamatuje
a zároveň na nic nezapomene, ji, Smrt,
nic nebolí… Nebo - mělo by?
Stěží… není co.
Vzpomínky lidí se zapomenou jako odložený deštník
v hospodě, do které jsi šla, když pršelo…
ale když jsi pak s ní, se Smrtí, tak už pršet nebude,
nebo přinejmenším ti to nebude vadit, nebo
tyto povrchnosti nebudeš vnímat.
A nemusíš se bát, že jsi ztratíš cit, spíš se staneš
sensitivnější…

III.

Nevím, proč tak pochmurné slunce
svítí stále (jen?) nade mnou.
A nevím, proč to Tobě, a vůbec všem, vykládám.
Asi jsem si s jeho paprsky nepadl
příliš do oka… lépe řečeno mi tam padly
jako třísky, které už asi nejen stěží
nevytáhnu… ale i beztěží.
Protože i když téměř nic nenesu,
kromě utrpení všech kurev z
Brooklynu, E55, Moulin Ruge a svatopetrského náměstí,
tak mne to "nic" (či "nicota"? - a jaký je v tom rozdíl!)
nehorázně tíží…
Snad tolik jako všichni "milenci" těch nevěstek najednou.
Ale oni byli nejspíš také prázdní…
Možná, že to je právě ten osud!:
protože jsme v prázdnotě nezačali (nic nikdy nezačlo),
tak proto v ní i skončíme,
dokonce i přes to všechno, že v ní tlíme pořád,
i teď - pouze o tom nevíme - ani by to nebylo lze,
když v ní nic není (tedy "je" - ona)…

Tak tedy nevím, proč Ti to všechno vykládám…
možná právě pro to!
Vím, že to asi cítíš jinak,
vím, že jediné co můžeme myslet je:
"zdá se nám, že se nám zdá, že něco jest."
I když vím, že to nemusí být pravda.
Snad jen má-Tvá Marie ví,
co bylo, je a bude, i když je jen mou chimérou
a dryádou, přízrakem, nymfou a vránou;
přestože nikdy nežila, já ji krutě poslal
na smrt!
Přestože je stejná jako my, kteří nejsme
jsoucí o nic víc, než Maruška; ne z plodu,
ale z výplodů…
A možná, že se to zdá i kruté vůči vám,
Tobě,
i mě samému snad…
Možná to jsou ty sadistické sklony plné citů…
co jsou v každém člověku.
Pryč chmury! přichází Smrt?! Poesie, básníku?

IV. - MEDITACE

Vylétnout ze svého těla k výšinám
jako žhavá láva z Popocatépetl a pomalounku
se snášet, jako její popel, na faustovsky
trudnomyslnou krajinu kolem a přikrýt ji…-
Láskou?
(Jak bych já mohl tvrdit toto? Neznám a nevím, co to je,
jako naše společná Marie, a přesto říkám, že právě jí přikrýt kraj?
Mám Ti ji ukázat ve svých očích, abys nemyslela, že jsem uschl
v prérii úvah a sebezničení?)

Meditace? Budiž jak slovo boží… slovo mé!:

Nejdokonalejší splynutí nejkrásnějších iluzí…
(a tedy snad vykoupení z nich podstatou poznání nejvyšší nevědomosti?)
ne špatných, ne dobrých… ne depresivních, ne antidepresiv,
přesto léku na duši...
Orfeus pro něj šel až do podsvětí… i když nadarmo…
Romeo a Julie do Smrti… nadarmo?
Dante do pekla… a na konce skončil v ráji…
Mnoho jich šlo pro lék a přinesli si smrt.
Jak se to tedy s tím vším i bez toho má?
Slunně černě, jako slunce rozlité po noci a její černota v slunci
s přísedícími hvězdami…
Kořeny stromů v zemi, v chladivé hlíně, jí se živící a v ní umírající…
Jedna duše ve dvou tělech a dvě těla v jedné duši - zároveň.
Lehkost ptačích perutí v povětří upřímných myšlenek
valících se do tíhy samoty, aby ji zaplašila
jak myš, před tím, než vleze do pasti.
A ta myš se ze samé vděčnosti nechá ochočit
a zotročit jen pro zvuk těch křídel,
i kdyby už nikdy neměly vyletět k těm výšinám,
i kdyby měly být věčně v podsvětí,
protože i tam je láska… ale musí se najít a pochopit…
Jak by mohl jinak dělat svou práci Charón rád?
Jedině svým osudem daným, který vlastně není…

Také je to zhudebněný obraz milenky
Mozartem, Bachem a Smetanou a Paganinim, kteří začli psát Metal!
Obraz který si milenec představuje, že byl namalován Goyou,
s příchutí Dalího, připepřený Munchem
a nakonec rozmočen slzami Tvými a dostínován nocí…

I Baudelairova mršina to je… i ty larvy a červi v ní…
Dykova země a devátá vlna, co přinesla smrt… protože i bez něj to šlo… a nezahynula.
I všechna Klímova filosofická poesie bez veršů a stejně jich plná,
se všemi jeho démony, dryádami, denicemi a Nemesis… sladká…
Markétčin Mistr a Mistrova Markétka, a jejich Bulgakov…
Březinovy platonické extáze bez praxe, ale tak pravdivé…

Vlastně vše nepraktické je ona, ale nutné… pro všechny -
ale nikdo to neřekne, a když ano, tak jen nadarmo tlachá,
protože neví, co je Vědět… nikdo, snad je pár duchů v zemích Země Zatracené…

Všechno psí vytí na poslední 19 měsíc… a možná ještě jeden,
nebo dvacet… víc asi ne…

Ano i Marie to je… ale ta naše!
Na ta, jež zrodila bezprizorně, bez lásky… jen tak, vědomky!
pro utrpení…
Když už musela vědět, že i nevědomé utrpení je ještě neodpustitelné…
Anno Satana!

Láska je tedy toto vše! A také snění, protože
nic jiného ani být nemůže… dokud bude sněžení sebou samým - sněžením…
A je přirozeně tak průhledná a proto tak lehká…
Asi i někdy fetuje… určitě!
Musela chodit po pódiu s Elvisem a Jimi Handryxem;
to ona řvala také svými ústy: Sex, drogy, Rock'n Roll!
A pak se vždy do svých kocoviny ožrala… znovu a znovu…
protože si to mohla dovolit… protože je nesmrtelná a je, "je", nejsoucí…
vlastně, popravdě, nemohla si dovolit pouze vystřízlivět, jinak
by asi ztratila svou podstatu a její hlas by krásně!
havranovitě ochraptěl jak hlas černých kovů…

Láska je také jako dva pohledy,
pohledy dvou lidí, ležících v noční
trávě, když padá rosa - slzy hvězd, a je teplo,
pohledy upírající se na Mléčnou dráhu
a samy sebou ji nesoucí, držící jí
jako dórské sloupy Hefaistův chrám v Athénách…
aby Hefaistos ty dva pohledy navždy přikoval k sobě…
A měsíc je kopulí Pantheonu Noci,
v níž pohřbeno je vše, co pohledy chtějí dosáhnout.
Ty dva pohledy do eternity,
jeden dvojitý monolog slitý trychtýřem
trvající spojitosti myslí a empatií
v jeden jednotný neviditelný mlčící
monolog lásky, pozvedávající
noc nad den, zasazený do krajiny, v níž není
nikdo jiný… jen dva pohledy v jednom;
ti dva je jeden sám - jako Zeus -
jeden nejvyšší na Olympu, a Olympem jim
je nikdy nerozlučná spojitost - -
Amor Fati, Via Ad Aeternatis!

A není to jen výmysl všemocného Dia,
jsou to i jiní… jak by někdo řekl pohané…
jsou to i ostatní symboly výšin, jako ona sama je bohem.
Všechny Perunovy blesky a hromy, když ho Svarog nechává být mírným…
k úrodě Slovanům!
Thorovo kladivo na Valhale opřené o trůn z trnů věčně už nepozvednuté
Germány a Seveřany, v míru zůstávající…

Jak jsem říkal, nevím proč Ti to
vykládám…
Když bych vlastně chtěl nechtít nic;
Ale, u všech čertů i andělů, musím
něco chtít…
Člověku je totiž chtění determinováno…

A bude ta láska i po smrti? Nebo v příštích životech?
Co na to říkáš Ty? A co Marie?

POSTMORTALIS (Sonety)
Marie mluví z druhé strany:

I.

Ach, tak jsem zde, již zcela klidná,
bylo těžké učinit tento krok veliký,
ale ne dost těžké! Zde jen vlídná
síla působí, žádná zloba, žádné křiky,
jen klid jako na dně hlubokých moří,
jako plout vesmírným prostorem
v dálky, a vše, vše špatné hned shoří.
Jako plout s božským chórem
tam, kde má duše touží nalézt to,
co nenašla in vita, to něco tajného,
ale nemohu vám říci co, přes to.
Ne, že bych nechtěla, nebo že nemohu,
však nepochopil by nikdo slova mého,
nikdo by nerozuměl mému slovu.

II.

Přesně vím, co si teď všichni myslí
o mém životě a smrti - o sebevrahovi.
Na pohřeb sotva nějací lidé mi přišli,
nedivím se, je mi to fuk. Ale kdoví…
Kdo ví? My, kteří jsme zde, šťastní,
volní jak verše schizofrenního šílence,
ne vázaného sonety, jako hodinami dny
jsou spoutány, když noc se krčí ve sklence.
Tak my, blázni, všemocní v zapomnění
naší smrti, líbáme se s všehomírou,
nám na vás nezáleží, my nežijeme v dění!
Prsteny jsme si sundali, netřeba prstů,
ve veškerém poznání netřeba být s vírou
v přátelství, my vidíme dále, i skrz tu.

III.

Možná byste chtěli slyšet můj důvod,
proč tak náhle, vzala jsem lano do rukou,
co v mé hlavě dalo tomu původ
a proč nebojovala jsem dál s tou mukou.
Tak v dalších chvílích, kdy naposled
uslyšíte můj hlas, neb zpátky se nenavrátí
už nikdy více… Tak zda-li chcete, hned
slyšte, co dále budu vyprávěti.
Jak se mám nyní už bylo řečeno,
co bude dál, to už jen má radost.
Proč tedy muselo být, co bylo určeno
mému životu, či sama jsem určila?
Vždyť každý člověk je jen svůj host
a ze své návštěvy zbude vzpomínka nemilá.

IV.

Nevím, snad z počátku mé fantazie
byla svoboda ducha do jisté míry.
Však co přichází s časem, zakryje
celou volnost a nezbude než víry.
Tak nejisté a beznadějné a přece živoucí,
křehké jako zrcadlo na zdi zimní královny.
A do mého zrcadla kousali ničiví brouci,
až prasklo a zmizelo jako zašlé dny.
A tenkrát tu krutou pravdu jsem poznala,
prohlédla temnotou, zasvitlo a jsa slepá náhle
kráčela dál a od těch dob se už nesmála.
Bez nikoho, v samotě obklopující mé žití,
nikdo nepomohl, když jsoucno v mžiku vyprahlé
stálo kolem. Tak začly deprese, suicidyty, pití…

V.

Není divu, že měla jsem všem za zlé,
že nechápajíc, jako somnambulové,
kráčeli kol, bez myšlenky, řka grázle
k srdci mému, nobody sad: I love…
Proč všichni mysleli, že lásku neznám,
když míjeli mne v ulicích jak sloup
svítící na místo, kam nikdo nechodí sám;
tak stále jen jsem klesala dolů hloub.
Do svého poznání jako Voltairův duch:
"v té komedii světa, marnivé a zlé, sní
chorých bláznů houf, blábolí o štěstí," hluch
byl každý z vás jako žebrák u mostu,
hledající pouze jen, co kde sní,
točící se stále jen kolem svého chvostu.

VI.

Co měla jsem tedy dělat? Změnit se?
Člověk se přece nemění jen tak…
Kdyby jen někdo moudrý řek: chyť se…
Ale sama od sebe před někým klekat?
Pod svou úrovně nemohla jsem jít.
Tak držely mne nad vodou pouze
ty ideje velkých umělců, ale změnit
nemohly fakta, příliš velká byla nouze.
Jako pan Jesenin - tou cestou vyšlapanou
kráčela jsem v jeho stopách k oprátce,
byla trnitá a bolestivá a stála trochu stranou,
ale přesto na ní se ocitla má chabá duše,
proto život můj trval jen velmi krátce,
jako jepičí život, nebo let šípu z kuše…

VII.

A nemyslete, nebylo to jen kvůli
tomu zkurvenému poslednímu roku…
Z mnoha příčin síla opouštěla mou vůli
a nakonec zbývalo k smrti pár kroků.
Byl to požírající nepoetický svět,
bez jediného rozumného důvodu žít.
Nudný a sobecký jak Narcisův květ,
malicherný a jedovatý, vše zúžit
jen do úhlu svého pohledu chtěl,
boj demagogie s demagogií,
stále dokola jeden stejný song zněl.
Po dlouhých meditacích a myšlení,
došla jsem k tomu, že té zmiji
uniknu, odejdu pryč z toho dění.

VIII.

Jak jsem řekla, žádnou lítost necítím,
jen bezbřehé štěstí mě naplňuje nyní,
jsem jako vlaštovka, co odlétla s tím,
co měla a nevrátila se už, k těm co viní,
k těm, kteří svou slepotu skrývají
do vědeckých a učených chytrostí,
jež jsou vskutku jen znalostmi na kraji
poznání a dokonalé tak nedosti.
A nejen nedokonalé, ale i lživé,
nalhávající si svoji velikost a nezbytnost,
však pro mě bylo to velmi tíživé,
tyto nepravdy, lži a nesmyslnosti.
Tudíž musela jsem již říci svému srdci dost!
A do hloubek země složit své kosti.

IX.

Dnes tedy, však jen pro vás, tady čas není,
má volná duše letí od nezačátku do nekonce!
Šťastna v kráse jako rosa, co stéká po kmeni
a na zem dopadá za deště - lesního zvonce…
V největším míru duše, co poznal snad jen
Buddha - probuzený a zřel všechny své paměti
a v jediné chvíli od Nirvány dostal vněm,
tak já teď dosáhla jsem svých křídel rozpětí
až do nekonečných dálav a krajů mimo vše,
co mohly jen vaše oči v temnotách vašich zřít!
Poznala jsem tedy a vlétla do své Mokše,
jako delfín, jenž radostně se do vody zaboří,
a skončila šťastně, přestala se s bytím přít,
odplula do absolutna za štěstím po moři.

X.

Z úpadku jsem se pozvedla k výšinám
nebeským a věřte, je škoda, že takový
svět máte, jak na něj z nostalgie vzpomínám,
že vám nevadí, jak žijete a vaše nohy
kráčí po něm jako by nevěděly ničeho,
jako by smířeny se svou konzumitou
neodporovaly už ničemu a ze svého
korýtka neodvraceli svoji hlavu zpitou.
Snad zanechám již svých kritik
a nehodlám se dále zabývati
vašimi nepatřičnostmi a na zvyk,
na nějž se vymlouváte nebudu dbát,
i když čas se mi už nekrátí.
Teď budu věčně jen, co chci, opěvovat.

XI.

Chválu věčnou všem velkým básníkům!
bez rozdílu řečí a národů - těmto slávu!
Nehledě, a pohrdajíc, ku zlým jazykům,
kteří snad nikdy neměli svou hlavu,
kteří jen zatracovali tyto mistry řeči.
A s těmi velkými zde se potkávám,
s pány umělci svou duši léčím,
teď s těmi, s kterými chci, se znám.
Všichni si rovni ve svém poznání,
půlnoční hovory, od noci do rána u vína,
nikdo před nikým se neklaní.
Když svit měsíce září nám do mluvy,
šťastni jsme, když z hvězd moudrost se líná,
jako z úst Platóna vznešené promluvy.

XII.

V kavárně Věčnost s panem Holanem,
v Noci s Hamletem u hřbitovní zdi,
s panem Březinou filosofií kaleném
hovoru, když hned vedle orli hnízdí…
Nebo snad společně v samotě Klímy,
coby všichni v umění deoesence…
A každý, nápady a fantasiemi svými,
volá Múzy, čekající v absintové sklence.
V poznání nepravdy určujeme cesty
do říší Uskutečnění a Velkých snů,
v hlubokých lesích, co neznají se s městy.
V tichosti, i za hudby klasiků i kovů,
nemusím už nikdy spát, li-neusnu,
neb zde je možno spát i ve slovu…

XIII.

Zábavy s těmi, co jako já, odešli v mládí,
nerovnají se ničemu, co znáte vy tam…
S Hlaváčkem, Wolkerem, Ortenem, ladí
věk… vlastně i nevěk - Á, pan Seifert, vítám…
Domluva snadnou je v jediné řeči Básnění,
ať Francouz, Brit, Němec, Čech, či latina?
Každému stačí jen malounké zasnění
a procítí verše jako chlad zimní krajina…
Mimo dobro a zlo, mimo nebe a peklo,
mimo prostor a čas, a přitom ve všem.
Trpělivé čekání na slovo, jež nedořeklo,
co chtělo, neboť dořeknuto nemusí býti.
Každému myšlenka zde je mečem,
přestože mečů netřeba ze slov a kovů líti.

XIV.

Chvíli před závěrem, když naposled
slyšíte můj hlas, svou omluvu posílám
všem, kdož nemohli dnes nebydlet
s námi tu ve verších; však i Vás znám…
Jen nemohla jsem jmenovati Veličin
všech, neboť mysl má není s to říci
dík Vám všem, ale tím vás nezničím,
neboť stále budete, ač ne, přece tvořící…
A Vás, Velcí, i když neznám vaší identity,
tak třeba jen z části zdravím pane K.,
i Tebe slečno K. Ave poesie, i ty…
Za moment oproštěna nadobro
od světa, v němž se leká…
Zpět do rajské zahrady, kobro!

XV.

Zde slyšte, chcete-li, má slova poslední:
se vším konec konečně, nyní absolutní volnost!
Většinou není správné, co zdá se vám přední,
ani špatné, co nejposlednější zdá se být dost.
Extrém ani střed, snad jen něco nového…
však těžko hovořit… pochopí každý z vás (za čas).
Tak odcházím do zapomnění srdce svého,
do nejzhmotnělejších (ne)myslitelných krás…
Dost bylo mých slov, omluv i chvástání,
teď budu pro vás mlčet na věky nedohledné…
Nic nechci, nečekám žádné zastání…
Jen jsem se bavila; plášť Nedosažnosti zakryje
nyní pro vás vše, co bylo v noci i ve dne
a týkalo se mne. Zdraví Tě a nepláče - Tvá Marie.

EPILOGUS

To byly poslední slova Utrpení Marie z jejího života i posmrtnosti,
její slova nebolí, snad jen ty, co stejně, jako ona cítila bolest, cítí…
Už nechávám jí, ve svém naprostém blahu, mimo nás být šťastnu.

Omluva přichází i z úst mých, neboť ona hovořila ústy mými a já
jejími. Snad budou tyto všechny řádky jako Libri Prohibiti vašeho Chtění, není divu.
I já končím, šestsetšedesátým šestým veršem věnovaným Tobě, Marii a Satanovi.

(únor, březen, duben 2008)

"Jen kurvy se musí líbit, básně ne!"
F.X. Šalda



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama