Listopad 2008

Pírka

30. listopadu 2008 v 2:57 | Nihilist
Jsme pírka vzduchem letící,
vítr unáší nás do neznáma,
až tam, kde zapálí nám svíci
ta stará hodná dáma,
pak smíří nás se zemí
a budem jak ve vězení.

Jsme pírka z křídel přírody
a nic netuše, stále letíme.
Jsme čtyřlístek náhody
a sami o tom nevíme.
Nevědomky, vzduchem dál...
a opilý život vrávolal.

Jsme pírka vanoucí přelidněnou samotou,
čtyřlístky vzrostlé na louce,
tóny jdoucí za notou
a vyzívavě řvouce
do prázdna, mysle, že bdíme,
stále tím životem letíme.

Báseň

28. listopadu 2008 v 16:48 | Nihilist
Cítím se jako prázdný papír,
jenž na báseň čeká,
pro níž se snad už tisíc let trápí,
jež je jeho Mekka,
však neví jak jí dosáhnout.

Snad i báseň chce být napsána,
jen neví, jak začít.
Snad zasáhla ji nějaká rána,
tak se začla mračit
a teď se nechce z místa hnout.

Však papír již leží na stole,
kdo chce, si tam čmárá.
Vedle, jako symbol, pistole
a vzduch jako pára
dusí a nelze vyjít z pout.

A tak mrazí to prázdno mezi
papírem a básní.
Zemřely múzy? Kde vězí?
Zavři oči. Zhasni.
Zhasni a nech báseň na papír vplout.

Doba upírů

14. listopadu 2008 v 13:34 | Nihilist
Co je to za dobu,
v níž ožívají stroje
a lídé stávají se stroji.
Jen v prázdnou nádobu
transformovali moji
vizi na svět, co je.

Temný byl středověk,
nemrtvý je dnešní svět -
tak jako upír - zloděj a vrah.
A není žádný lék,
pouze spousty marných snah,
jež se sanží neulpět.

Philosophicus lepsis

14. listopadu 2008 v 0:28 | Nihilist
Tělo jest duše stín
a svět kolem nás jen
jejím stvořením,
jež pomíjí jak sen.

A duše stále trvá?
Nebo co je nehynoucí?
Co byla příčina prvá?
Byla vůbec ona jsoucí?

Něco z ničeho tu je,
či věčné jsou vesmíry?
Snad jen myšlenka duje,
jak vítr vším bez míry…

Odpověď Země

12. listopadu 2008 v 20:22 | Nihilist
Co je to domov? Ptám se, Zemi.
Co je to za slovo, a ta hloubka v něm?

Já jsem to, Já, jíž nikdo za nic nevymění.
A je tak hluboké, jak hluboko v Tvé duši jsem.
Jen proto existuji, že ve Tvém nitru také dlím,
stejně jako Ty dlíš v mém.
I když tam, u Tebe, jako Ty mne, sebe neuzřím,
nebýt tam, ani jeden doma nebudem.

Od nás - ze záhrobí

11. listopadu 2008 v 19:44 | Nihilist
"…dech světce, plně živ,
ví, kterak nebýt ohraničen.
On ničí touhu dřív,
než utrpením bude zničen."
(Vladimír Holan, z básně Subidas)

Stůl a na něm vybledlý zelený ubrus,
okolo pár dřevěných židlí.
A zatím venku na nebi žije Velký vůz.
Však uvnitř čtyři mrtví bydlí.

Na stole v chladných dlaních svírají,
to tekuté zlato chudých.
Jejich zraky do "prolhané skříňky na civění" zírají
a z duší jejich cítíš vzdych.

Tak večer za večerem a noc za nocí děje se.
Bez křiku rodí se potlačený hněv, strach a spleen.
Nevím, jak dál srdce mé to unese,
tento hnisající život a z úst proud krvavých slin.

A je tu další večer.
A zase asketicky mrskají se zakouřeným tichem
u hnědých sladkohořkých tekutých brambor.
Věčný marný boj. Boj proti sobě samým.

Také jsem z těch mrtvých -
bez vůle, bez síly živě žít,
ach, žít tak bez touhy...

A zase jsem tady,
v tom hlučném záhrobí,
odkud píšu...

Sonet na večer Dušiček (2. listopadu 2008)

3. listopadu 2008 v 9:55 | Nihilist
Vzpomínky zesnulých,
v den jejich památky...
jen nevěřícný vzdych,
jak starostlivé matky.

Dvě svíčky zapálím:
za mrtvý život náš
a pravdu nezvěstnou.

Za budoucnost ne, ne;
i když už také není.
I když se z místa hneme,
v nás se nic nezmění.

Ptám se: Kde to vlastně dlím?
V sobě, nebo jsem už Váš?
Vím jen, že pluji tmou...

Póza

2. listopadu 2008 v 16:49 | Nihilist
Sám jsem svá nejtrapnější póza,
jsem křehká keramická dóza,
v níž dlí jen nevědomá mysl
a kolem níž, nic nemá smysl.

Má rozbitnost je jen otázkou
času, nic nezmůžu svou láskou,
která je sama již rozbita
a mrtvá k záhrobí klopýtá.

Nic z mého nitra nevyvěrá,
vše jen zbarvilo se do šera.
Jsem totiž svá Smrt, co teď přichází -
a už sám sebe topím pod hrází.