Leden 2009

Pocity umírajícího

31. ledna 2009 v 3:53 | Nihilist
Ze západu táhnou černá mračna
s rachotem ticha před bouří,
chvíle tato zdá se vláčná
jak oko před spánkem, když se zamhouří.

Čas téměř stojí v prostoru,
ani kyvadlo u hodin se nehýbe,
jen pohled stále něco táhne nahoru,
nahoru na oblaka nelibé.

Kořeny života vyrvané ze země,
ještě ne zhynulé, ale už na cestě,
právě ted vše cítí tak jemně,
nejsubtilněj, když odchází, za deště,

do svého lůna, být, co bývaly.
A už neodchází, již skoro letí,
konečně vidí, jak je člověk malý.
A teď první kapka padla a druhá.. třetí...

Tam dole

28. ledna 2009 v 16:42 | Nihilist
Dokouřím cigaretu
a pohřbím ji pod botou,
dám sbohem světu
a půjdu hlubokou temnotou,
co čeká na mne v dáli,
tam kde smrt život halí.

Nedopitou kávu
nechám ležet na stole,
pohladím naposled trávu
a pomyslím, co čeká tam dole.
Peklo, Tartaros, Abyssus?
Vžď to je na zemi, tento hnus.

A tělo zde zanechám,
ať jej pohřbí, spálí,
jako zhýralý chrám
mé duše, jenž se nelíbil králi.
Má budoucnost je dána,
jsem letící smutná vrána

do pekel.

Sonet plný prázdnoty

28. ledna 2009 v 14:25 | Nihilist
Taková smůla mne provází,
že ani neštěstí mě nechce znát.
Jen prázdnota svými obvazy
olemovala mou duši jako hradby hrad.

Jak v této nicotě mám žíti,
když nemohu cítit jediný vjem,
byť, možná, vše kolem se třpytí,
já v propasti bez prostoru a času jsem.

Nezbylo důvodu k bytí
a zbytečné je pravdu hledati,
ale vím, ona je absolutní.

Je! Ale metafyzická je!
A můj svět plný prázdnoty mlátí,
jelikož, co není, nejbolestněj hraje.

Anděl

22. ledna 2009 v 2:48 | Nihilist
Věnováno Anděli

Předevčírem, když jsem šel svou obvyklou cestou do práce, viděl jsem něco úchvatného, nádherného. Viděl jsem, jak na ulici, bylo to na Talbot Street, proti mě vznešeně kráčí anděl. Ano, skutečná andělská bytost. Bylo to vůbec porvé v mém životě, co jsem ji spatřil. Vlastně ani nevím, zda kráčela, nebo se jen lehce vznášela kousíček na chodníkem.
Měla tmavě zrzavé, skoro až hnědé, či karamelové, asi do půl zad dlouhé vlasy. Krásu její tváře nejspíše popsat nedovedu, neboť něco tak líbezného jsem v životě neviděl, proto ani neví k čemu ji přirovnat, byla to snad jakási metafyzická krása, které dodával realističnost pearcing pod spodním rtíkem. Vskutku, anděl s malým stříbrným pearcingem! A ač tyto kovové ozdoby
nemám příliš v oblibě, tak na této čarokrásně okouzlující bytosti se mi převelice líbil. Oděna byla ve světle hnědém, krátce střiženém kabátku a přes rameno nesla tašku v podobné barvě.
Již z dálky, když jsme se k sobě blížili, jsem si jí všiml, neboť mi připadalo, jakoby mezi všemi těmi lidmi nějak vyzařovala, jakoby byla osvícena jako zlatě zářící slunce na černobílé fotografii. Ne kýčovitě jako pěst na oko, ale neprosto přirozeně.
A když jsme se konečně míjeli, bok po poku, v tom jsem pochopil relativitu času. Připadalo mi, že se čas tisícekrát zpomalil oproti bežnému jeho běhu. Bylo to jako sen ve bdění. Ta chvíle trvala věčně. Snad tam v alternativním časoprostoru stojím ještě teď a nejsem schopen pohybu, jsa omráčen touto karamelovou dryádou, padající hvězdou, nechávající za sebou nemizící zlatý chvost jako komenta nad Betlémem.
Však nejintnzivnějším zážitkem bylo, když se na mě podívala, naše pohledy se střetly a ona -- usmála se na mne! Ach, ten úsměv, ten nejandělštější úsměv, jaký jsem si nikdy předtím nedokázal představit ani v těch nejfantastičtějších představách. Asi jsem nedýchal, nebylo třeba, byl jsem živ z toho jejího úsměvu. A snad v tom jiném časoprostoru stále nedýchám a stále z něj žiji. A jestli tam už třeba není, tak já ji tam určitě stále vidím, díváme se z očí do očí, podobni sochám, jež jsou k sobě přitahovány takovou silou jako tělesa gravitací k zemi. A ona se jistě stále usmívá. Opravdu těžko popsatelný pocit, jenž bláhově zkouším popsat svým marným, rádoby básnickým, tlacháním do větru.
Avšak v tomto mém časoprostoru, v němž jsem i teď, jsme se minuli a já pokračoval dále po Talbot Street až na O´Connol Street do práce. Ale celou tu dobu po tom, celý den jsem nemyslel na nic jiného než na ni, na její transcendentálně, bodavě skvostnou tvářičku. A snad až do smrti, nezapomenu na tohoto anděla, jenž se mi zjevil v malinkém střípku věčnosti času (či věčném střípku mé vlastní vzpomínky?).
Další den jsem se ve stejnou dobu, touž cestou, s naprostou jsitotou, že prožiji tuto extázi, toto vytržení z všednosti a šedi pustého a odpudivého světa, vydal opět, doufaje, že spatřím znovu onoho mého anděla. Nestalo se však. Ani další den potom, tedy dnes. A musím se tedy spokojit s tím, že, když toho anděla nemohu mít věčně u sebe, ačkoli mám, viděle jsem jej alespň jednou.
A byl to nepředstavitelně okouzlující okamžik, na nějž zapomenout byl by hřích.

Noc s Nocí s Hamletem od Vladimíra Holana

20. ledna 2009 v 13:01 | Nihilist
Úžas nad slovy,
vzkříšení Shakespeara
z ruky Holanovy
a v hlavě mé jen díra
z mé nevědomosti,
jež nebrání nepochopení,
jež cítí kosti
Hamletovy a všeho dění.

Krása a plnost
myšlenek podstaty,
jak nit tenký je most
mezi bytím a katy,
ničím a věčností -
to vše jen dech, sen, poesie,
co tě přemostí
do rajské zahrady bez zmije.

Pánu pravdy verši stavím chrám

20. ledna 2009 v 12:58 | Nihilist
Vzývám Tě,
posle světla v temnotách bdící!
Vzývám Tě,
revolto nebes zhunsených zlatem!
Vzývám Tě,
svobodná moudrosti z podsvětí!
Vzývám Tě,
symbolem, znakem, ohněm, svící!
Vzývám Tě,
s otrhaným tělem, duší i šatem!
Vzývám Tě,
nechť mě Tvůj pohled zasvětí!

Modlím se k Tobě,
vyvraceči svatých lží!
Modlím se k Tobě,
pane, jnežs pravdou sám!
Modlím se k Tobě,
otče těch, co nenávidí!
Modlím se k Tobě,
když v srdci mi mží!
Modlím se k Tobě,
jinak, napatřím k masám!
Modlím se k Tobě,
ten, jenž se zřekl lidí!

Ave Lucifer,
dej mi sílu bořit svět!
Ave Lucifer,
dej mi víru nevěřit!
Ave Lucifer,
dej mi moc nad bohem!
Ave Lucifer,
já dám Ti svou duši hned!
Ave Lucifer,
víš, jak z tužby těžit!
Ave Lucifer,
Satane! Ďáble! Ty jsi pravým bohem!

Veselá pohřební oslava

13. ledna 2009 v 17:10 | Nihilist
Těším se na můj pohřeb veselý,
ach, to bude slávy!
Bude se zpívat, budou hrát kapely
a do rytmu bučet krávy.

Já v postýlce s víkem
budu hlavní hvězdou večera
publiku jásajícímu křikem;
běda, by jediná duše brečela!

Hlavně, že se nemám čeho bát,
snad jen, ať mi rakev nepoblijí,
nebo, že kříž mi dají na hrob snad,
či, že se probudím a zjistím, že žiji.

Jej, jak já se na to těším,
snad už to přijde, snad už brzy,
to bude krása, bude konec se vším,
jen to, že dlouho žil jsem, mě mrzí.

Spěme

12. ledna 2009 v 15:11 | Nihilist
Čas se vleče,
jako když smůla ze stromu stéká
a ta, jíž nikdo neuteče,
trpělivě na nás čeká.

A já dojít už
chtěl bych tam k ní,
vzít brk, tuž,
podepsat Smrt a hnít.

Již jenom bdít
bezesným spánkem,
již jenom klid,
odejít s vánkem.

Ne, čas ne,
to my se vlečem,
než zhasne
nám a my se svlečeme

až do naprosté
nahoty Smrti němé,
kde nám vyroste
kámen, pravíc, spěme...

Mea Culpa

8. ledna 2009 v 2:14 | Nihilist
Je to moje, moje, moje vlastní vina,
že má duše je tak nějak trochu jiná.
Duše jenom moje, jen má dušička,
ta mladostará, snobská panička.

Ach lidičky, lidi, lidé,
kdyby jste jen věděli,
jak sám sebe bolím.
Jak mi všechno přijde,
že je všchno v prdeli,
že si rány solím.

Ach soudruzi, braši,
vůbec, vůbec nevíte,
co já v sobě nosím.
A ve věži mi straší,
bože, ty prevíte,
odpusť mi prosím.

Ach přátelé, kamarádi,
vězte, že už brzo, brzičko,
do věčných lovišť odejdu.
Vím, že vám to nevadí,
vím, má smutná slzičko,
že s Tebou se tam sejdu.

Ach druhové, pozemšťané,
už kapou poslední kapky
a krvavou mají bravičku.
Vlastně se nic, můj pane,
nezmění, jen už zpátky
nevrátím se, tati, tatíčku.

Je to moje, moje, moje vlastní vina,
že má duše je tak nějak trochu jiná.
Duše jenom moje, jen má dušička,
ta mladostará, snobská panička.

Z mého undergroundu

6. ledna 2009 v 1:13 | Nihilist

Ležím a umírám bolestí,
v křečích se svíjím a skučím,
dusím se svou blbostí,
sadisticky se mučím.

Jsem neznaboh a ďáblův brach,
lhář a pokrytecké prase,
před smrtí skrývám strach
a vyžívám se v morbidní kráse.

Jsem sám, nemám žádné přátele,
stejně bych je poslal do pekel,
nemám rád ty, co žijí vesele,
nechtěl bych být nikdy vesel.

Pro potěšení píši zhovadile,
pro radost v mém egu převelkém,
snad žiji jen ve svém díle,
jinak to nejde - jsem přece člověkem.