Anděl

22. ledna 2009 v 2:48 | Nihilist
Věnováno Anděli

Předevčírem, když jsem šel svou obvyklou cestou do práce, viděl jsem něco úchvatného, nádherného. Viděl jsem, jak na ulici, bylo to na Talbot Street, proti mě vznešeně kráčí anděl. Ano, skutečná andělská bytost. Bylo to vůbec porvé v mém životě, co jsem ji spatřil. Vlastně ani nevím, zda kráčela, nebo se jen lehce vznášela kousíček na chodníkem.
Měla tmavě zrzavé, skoro až hnědé, či karamelové, asi do půl zad dlouhé vlasy. Krásu její tváře nejspíše popsat nedovedu, neboť něco tak líbezného jsem v životě neviděl, proto ani neví k čemu ji přirovnat, byla to snad jakási metafyzická krása, které dodával realističnost pearcing pod spodním rtíkem. Vskutku, anděl s malým stříbrným pearcingem! A ač tyto kovové ozdoby
nemám příliš v oblibě, tak na této čarokrásně okouzlující bytosti se mi převelice líbil. Oděna byla ve světle hnědém, krátce střiženém kabátku a přes rameno nesla tašku v podobné barvě.
Již z dálky, když jsme se k sobě blížili, jsem si jí všiml, neboť mi připadalo, jakoby mezi všemi těmi lidmi nějak vyzařovala, jakoby byla osvícena jako zlatě zářící slunce na černobílé fotografii. Ne kýčovitě jako pěst na oko, ale neprosto přirozeně.
A když jsme se konečně míjeli, bok po poku, v tom jsem pochopil relativitu času. Připadalo mi, že se čas tisícekrát zpomalil oproti bežnému jeho běhu. Bylo to jako sen ve bdění. Ta chvíle trvala věčně. Snad tam v alternativním časoprostoru stojím ještě teď a nejsem schopen pohybu, jsa omráčen touto karamelovou dryádou, padající hvězdou, nechávající za sebou nemizící zlatý chvost jako komenta nad Betlémem.
Však nejintnzivnějším zážitkem bylo, když se na mě podívala, naše pohledy se střetly a ona -- usmála se na mne! Ach, ten úsměv, ten nejandělštější úsměv, jaký jsem si nikdy předtím nedokázal představit ani v těch nejfantastičtějších představách. Asi jsem nedýchal, nebylo třeba, byl jsem živ z toho jejího úsměvu. A snad v tom jiném časoprostoru stále nedýchám a stále z něj žiji. A jestli tam už třeba není, tak já ji tam určitě stále vidím, díváme se z očí do očí, podobni sochám, jež jsou k sobě přitahovány takovou silou jako tělesa gravitací k zemi. A ona se jistě stále usmívá. Opravdu těžko popsatelný pocit, jenž bláhově zkouším popsat svým marným, rádoby básnickým, tlacháním do větru.
Avšak v tomto mém časoprostoru, v němž jsem i teď, jsme se minuli a já pokračoval dále po Talbot Street až na O´Connol Street do práce. Ale celou tu dobu po tom, celý den jsem nemyslel na nic jiného než na ni, na její transcendentálně, bodavě skvostnou tvářičku. A snad až do smrti, nezapomenu na tohoto anděla, jenž se mi zjevil v malinkém střípku věčnosti času (či věčném střípku mé vlastní vzpomínky?).
Další den jsem se ve stejnou dobu, touž cestou, s naprostou jsitotou, že prožiji tuto extázi, toto vytržení z všednosti a šedi pustého a odpudivého světa, vydal opět, doufaje, že spatřím znovu onoho mého anděla. Nestalo se však. Ani další den potom, tedy dnes. A musím se tedy spokojit s tím, že, když toho anděla nemohu mít věčně u sebe, ačkoli mám, viděle jsem jej alespň jednou.
A byl to nepředstavitelně okouzlující okamžik, na nějž zapomenout byl by hřích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 teta teta | E-mail | 23. ledna 2009 v 17:26 | Reagovat

nádhera! Věřím, věřím, nech mne doufat, prosím .... že nyní začneš tvořit romantická díla naplněná úžasem nad krásami tohoto světa.

2 Nihilist Nihilist | 27. ledna 2009 v 3:40 | Reagovat

Ha-há... Copak jsem nějaká lehká děva, jež by zaprodala své vyznání v KULT SMRTI, své upřímné pokrytectví a bezbřehou ješitnost za nějaké "romance" :-D

Toto jest jen chvilkové vytržení díky pomatení mysli, jež způsobila má slabomyslnost... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama