Únor 2009

Psychicky narušen

27. února 2009 v 7:57 | Nihilist
Jsem dva.
A ten druhý lechtá prvního pod krkem.
Kuchyňským nožem.

Je ta krev moje?
Jeho? Či nás obou zároveň ta stejná?
Ne! Je cizí!

Přemýšlím.
Přemýšlím, zda jsem vůbec ve svém těle...
nebo v prdeli...

Asi jo,
někde mezi realitou a snem, někde mimo
dosah sebe.

Možná bych to viděl,
kdybych si nevypíchal oči z důlků.
Ale asi ne.

Aha, aha...
sám pod svými nohami asi neležím, co?
Jo ták... to je ten, co jsem ho zabil...

To... to...
to pode mnou je můj dům? A... a zeměkoule? Vesímr?
Ach, už vím, sebe jsem zabil a pryč teď letím...

Z vody

24. února 2009 v 3:37 | Nihilist
Prázdnosta se prochází,
uvnitř mého srdce němě.
Také mlčím, jak voda pod hrází,
jejížto jsme všichni plémě.

Ale klidná je jen hladina,
dole to bouří šíleně,
však naše oči jen hledí na
povrch, třebaže touží po změně.

Ale stále nic, nic se nemění,
hladina je statická jak skála.
Jen zvětrává s dobou (jak naše kodexy a hodnoty se promění).
Tak čeho ses, proboha, bála?

Saturnův stín

16. února 2009 v 22:10 | Nihilist
Jsem Saturn. Jsem také své vlastní dítě.
Jsem svým otcem i svou vlastní matkou.
Ušil jsem sám sebe z rezavé jehly a konopné nitě,
a sám sebe pojídám s měsíční září sladkou.

Umírám, rodím a reinkarnuju se sám do sebe,
piju svou krev, svými ústy, které mizí.
Však jsem jaksi průhledný jak Jeho stín z nebe
a přesto všechno, připadám si sobě jaksi cizí.

Nihilistická

12. února 2009 v 12:38 | Nihilist
Svým nihilismem mířím
pouze na můj srdce střed,
na ten hnisající vřed
života, rudý jak hořící Řím.

I Kristus přede mnou zvrací,
a dobrovolně se boha zříká
a sám zavírá víka
rakví, jak svou víru ztrácí.

S mým nihilismem bezbřehým
popřel by i sebe sama,
i svého otce s nebesama
a uctíval by ďábla, oheň a dým.

Ať jsem tu, či ne,
přec jsem si vykopal hrob,
neboť jako hnusný drob
chci být rozházen v prasečíně.

O řeči lidské III.

9. února 2009 v 17:34 | Nihilist
9. února 2009
...možnost moci...

Né, slova nic neváží,
však mohou mít váhu celé naší planety,
i poslední opilec z nádraží,
může být princ zakletý.

Hlas, to je spojení,
mezi duší a okolním světem,
čekání, zda se promění
v čin, či v marnost jej vpletem.

Žel, často je němá
řeč z úst lidských loutek.
Leč třeba zní, nemá,
co by řekla, jak marný floutek.

Však jindy následky řeči?
Láska i války, smích i pláč.
Řeč zabíjí i léčí,
ale klid, klid má jen věčný spáč...

Zdechlé rýmy

8. února 2009 v 2:20 | Nihilist
Jsem najeden.
Byť jen na jeden
den.
Sen
se mi zdál
a pak z dál-
ky,
války
z dějin přilákal,
dříve, než zaplakal.
Snad
hlad
neznáš teď a lež.
Víš, že ne, klidně lež,
a sni.
Zhasni,
neboť lépe neviděti,
lépe nemít děti,
nedát
jim hlad
na tomto světě pustém,
neukázat jim žalu sten!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Duch hudby

6. února 2009 v 17:19 | Nihilist
Z nehmotného světa hudba doléhá
na duši, lehce, jako sněhová něha.

Oč lehčeji, s tím větší intenzitou,
s jakousi metafysickou myšlenkou skrytou.

A srdce je letištěm, na které přistává
onen duch hudby a na něm roste jemná tráva.

Je také loukou zelenou pod tmavou nocí
a samotná transcendence hudby je Genius Loci!

Však zrození její, děje se na stejném místě,
kam se potom sama vrací, jak popel popelu, prach prachu, jistě!

Apostrofy na roční doby

4. února 2009 v 4:09 | Nihilist
Vesno, tys z blankytu zrozena,
Vesno, matko bytí zemského,
vesno, tys živoucí proměna,
vesno, příčino daru mého,
tys počátkem, mládím a zázrakem.

Léto, ty místo zlatého dne,
Léto, chráme noci stříbrné,
Léto, vize dívky pohledné,
Ty, Léto, v němž duše ustrne
jak měsíc, jenž byl schován za mrakem.

Podzime, tys předzvěstí úpadku,
Podzime, v barvách listů stromů,
Podzime, v němž běží vše pozpátku,
ach, Podzime, komu nás svěříš, komu,
ať už je duše v těle kdejakém?

Zimo, princezno v chladném šatu,
Zimo, ty naše temno bílé,
Zimo, život náš držíš v matu,
Zimo, Zimo! Nejkrásnější chvíle!
Pohřbi nás, jak námořníky pod vrakem!