Březen 2009

Jsem černá díra

31. března 2009 v 18:27 | Nihilist
Hořkou prázdnotu polykám,
plní mě, vytlačuje mě ze mě.
A já prostě nemám jít kam,
snad jen do mé matky země.

Na jazyku cítím její chuť
a v krku její tvrdé tvary.
Nevím, asi chutná jako rtuť
a ten tvar je podobný jako káry.

Cítím se jako jedovatá tekutina,
která je vystřikována injekcí
zpět do mého těla jako vinna
a sám to vše sleduji slepou projekcí.

Tak prázdnota destiluje mě samého,
až do posledního zbytku víry
v život a nakonec i z něho
vypálí vše do stavu černé díry.

A tedy kvůli tomu, že mne pohltila,
vstříkla zpátky do mne zbytky,
jenž se samy v sebe propadly, zbyla
už vlastně jen ona, a já, plýtký

tak, že už jsem naruby,
což nelze vyslovit, není pro to míra.
Tak se do nekonečné prázdné záhuby
propadám… Já jsem svá černá díra.

Nejhorší kus na světě je on sám

20. března 2009 v 13:00 | Nihilist
Co je to za trapný kus? Co je to za frašku?
A kdo jsou ti hrozní, snad nejhorší, herci?
Jen kdyby jsi to viděl, starý královský šašku...
ty odporné kulisy měst a zaschlé zvratky na koberci.

A kdo mohl stvořit tak špatný, příšerný scénář,
monology bez monologů a dialogy bez dialogů...
Nic nudnějšího jsem neviděl, to už je umění i snář...
a k tomu ten nesnesitelný puch a toho smogu...

Marche Funebre

20. března 2009 v 4:37 | Nihilist
Usínám, doufaje, že se už nevzbudím,
avšak tělo se nechce uložit ke spánku,
přestože mysl nechce bdít bytím svým
déle již, nechce a šeptá, šeptá to vánku.

Unaven, znuděn, vyčerpán a bez chuti,
mlčky jen čekám, než vánek cos odpoví.
A vítr se zvedá, a už fučí slova "Jdu Ti
pomoci s Tvým smutkem" Ale kdy, kdy? Kdo to ví?

A v tom unášen jsem větrem kamsi do polí...

Můj sonet Luně

14. března 2009 v 4:56 | Nihilist
Luno!
Má noční přítelkyně,
přítelkyně plačících,
barvu baroka máš na lících
a můj smutek v klíně.

Luno!
Slepé střevo černé oblohy,
smířlivě do duše promlouváš,
když ukradenou září pláš
na mou cestu pod nohy,

kde vidím jen můj stín
Slyšíš, Luno, také mě?
Ve vině samé, či ozvěnách vin?

Slyšíš můj falešný zpěv, Luno?
Falešný, ale zpíván upřímně...
Co myslíš, Giordano Bruno?

Až jednou

10. března 2009 v 16:28 | Nihilist
Až se jednou rozplynu a zmizím,
jako kouř z mé cigarety,
bez vzpomínky, bez paměti, jako dým,
až zapomenu na tvé rety,

až nebudu už cítit nikdy žal,
ani bolest, ani touhu hnusnou,
až nebude nic, čemu bych se smál,
až mé city usnou,

budu svoboden.

Až jednou neuvidím tíhu záře dne
a nostalgii černé noci s měsícem,
až jednou to vše, jak kytka uvadne,
až nebudu tím materialistickým opilcem,

až konečně vše mi bude jedno jednou,
až nebude žádná nenávist, láska, cit,
a všechny barvy do jediného odstínu zblednou,
až konečně nebudu nikdy už nic chtít

budu VOLNÝ!

Sensitivní pohled

5. března 2009 v 3:41 | Nihilist
"open mind for a different view..."

Naslouchej tichým hlasům vnitřním
a příjmej vjemy z venčí.
Ciť život s ptačím zpěvem jitřním,
i smrt s Lunou, skla křehčí.

Otevři brány mysli toleranci
a nevnímej tvrdost hmoty,
nech myšlenky v poetickém tanci,
až si sedřou podrážky i boty.

Neboť umění je bez hranic.
Odporné i krásné, nerozumné.
A bez něj na světě není nic,
tak jako nikdo není u mne.

A vždcky, ikdyž cizí,
vždycky osobní zcela.
Podstata ducha ryzí,
pohled na nás z jiného těla.

Proto nevěř! Jen saj, jako země déšť,
vnímej a mysli o nových, jiných pohledech.
Mlčky, jako tráva, stromy, nebo klešť,
vnímej pocit, myšlenku, verš a dech...