Můj sonet Luně

14. března 2009 v 4:56 | Nihilist
Luno!
Má noční přítelkyně,
přítelkyně plačících,
barvu baroka máš na lících
a můj smutek v klíně.

Luno!
Slepé střevo černé oblohy,
smířlivě do duše promlouváš,
když ukradenou září pláš
na mou cestu pod nohy,

kde vidím jen můj stín
Slyšíš, Luno, také mě?
Ve vině samé, či ozvěnách vin?

Slyšíš můj falešný zpěv, Luno?
Falešný, ale zpíván upřímně...
Co myslíš, Giordano Bruno?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 blazniva blazniva | Web | 14. března 2009 v 5:19 | Reagovat

WAU, máš můj velký obdiv, to je obdivuhodný sonet!

2 Nihilist Nihilist | 14. března 2009 v 5:27 | Reagovat

Děkuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama