Duben 2009

In nomine Naturae

29. dubna 2009 v 22:39 | Nihilist
Lesy jsou můj posvátný chrám,
bez bohů, otců a svatých duchů,
pouze jen jediného ducha znám,
jenž dává dýchat vzduchu.

Jen jedno jest a je ve všem,
v každém Já a tvoří jeden celek,
je štítem a zároveň i mečem,
mor, jed i mocný všelék.

Jednota jednotlivostí absolutna,
původ původu všeho živoucího,
síla a priori jaksi archaicky smutná,
nevzniknuvší, charakteru nejsoucího,

přesto v hlubinách srdcí dlící,
zářící alogická vůle ze sebe
jak hvězdy na nebi jsou svící
noci a září zpátky do tebe.

V nicotě nezrozené nekonečno
se svou nejkrásnější podobou,
jen to, co není, je stálé a věčno,
vše je jen prázdnou nádobou.

Ve jménu přirody, země,
v život nás spletla nehmotná nit
a vše, co je teď ze mě,
je z ní, a právě tam chci hnít!

Cestou na...

28. dubna 2009 v 22:49 | Nihilist
Vracím se v kočáru do svého věčného příbytku,
veze mě starý hrbatý kočí.
Než jsem odjel, dali mi jednu, pak druhou kytku,
stuhu a zatlačili oči...

Fóbie z měst

27. dubna 2009 v 10:59 | Nihilist
Duše i tělo zalité betonem
a dechberoucí olověný vzduch,
tam, já a můj stín, tonem
jak v bažinách, kde vládne puch.

Život zžírající koncentrační
paneláky a sídliště,
tam, kde hnus po kráse lační,
kde člověk je jak klíště.

Tam svůj čas tráví ti,
jenž slepější jsou slepých,
jenž navzájem se do sítí
chytají v zazděných klecích.

A jejich odporný mor
šíří do ještě čistých krajů,
do mých krásných hor,
luk a čistých zelených hájů.

Odchod

24. dubna 2009 v 14:10 | Nihilist

Viděl jsem dívku. Šla a klesala,
jakby zem byla hladinou,
snad do 120-ti dní sodomy, snad do Sala,
kde stejně skončí ve tváři se slinou.

Zem zavřela se pomalu za ní
jak víčka právě čerstvé mrtvoly.
Eurydická proměna má vlasy vraní
a pohřební vůz tažený je voly.

Zmizela čekat na symbol Orfea,
věčně, neb není pověstí.
A to je naděje. Tedy není. Mea culpa, mea...
vše je vlastní vina, na každém rozcestí.

Trocha teológie

24. dubna 2009 v 1:07 | Nihilist

Jak křesťanský teológ praví:
"Bůh zná celou minulost, budoucnost také.
Ví i to, jak jsou lidé hraví,
zná všechny lisdské děje."
Vše, co stvořil, teď sleduje a popíjí saké.
Nad tím, vskutku, křesťan žalmy pěje...

Teď vezměme námět biblický:
"Adam, Eva a had, a jabko červená a zraje..."
a pak - nejen nahotu poznali fyzicky...
Myslím, že takhle nějak ten příběh byl.
A On vše věděl: že zhřeší, že vyžene je z ráje...
Řekni, není to hovado, pokrytec a úchyl?

Nepodstatná

23. dubna 2009 v 20:35 | Nihilist
Ukažte mi něco, co je k čemu...
Potom provedu velkou změnu.
Svůj život na ctnosti postavím
a dojdu až za řeku k nim.

Ke komu "k nim" vlastně?
No, snad se budu cítit šťastně...
A na čem, že postavím to bytí?
Na stoličku... a pak mě lano chytí....

Báseň pro Nágárdžunu

20. dubna 2009 v 16:53 | Nihilist
Co hladový zrak pojídá,
je mu jedinou potravou,
bez myšlenky, nevida,
že vše jest jen otravou.

Nebo je zrak pln sám sebou
a nejí nic, pouze zírá?
Sám sobě je snad kletbou
a zachrání ho jen víra?

Nikdy nepozná tu notu,
jež ani nezní, ani zní nekonečně roků,
jež odkrývá prázdnotu,
neboť ji pojídá, prázdnou čtvrtou sloku...

jež by ho vykoupila.

Do dôb minulých

17. dubna 2009 v 15:27 | Nihilist
(Text pro slovneskou pagan black metalovou kapelu... :-D )

Do dávna mierim zrak svoj,
kde kričia na mňa: Stoj!
K Dryádam, vílam stromov,
späť k ním, späť domov!

V hĺbkach svojej duše skrývam
tajomstvo sveta, tajomstvo bytia,
vo svojich tónoch sám seba hrám
a listy stromov kvapky dažďa chytia
ako tie tóny smútok zo srdca môjho.
Ako tie tóny, čo hudbu prírody hrajú,
nepoznané slová pohanských bohov,
čo všetku čistú energiu lesa v sebe majú.

Do dávna mierim zrak svoj,
kde kričia na mňa: Stoj!
K Dryádam, vílam stromov,
späť k ním, späť domov!

Koľko čara krídla vrán na sebe nesú,
ak majestátne Luna nad kopcami žiari -
pre toto všetko tu dušu odovzdám lesu,
nech je jeho súčasťou a nezomrie v zmari,
nech tam medzi stromami je pre ňu hrob.
Toť môj posledný návrat zo sveta úpadkov
do dávno minulých čias a dnes mŕtvych dôb,
kde sa nechám pohltiť do tajomnej ríše snov.

Do dávna mierim zrak svoj,
kde kričia na mňa: Stoj!
K Dryádam, vílam stromov,
späť k ním, späť domov!

Do dávna mierim zrak svoj,
kde kričia na mňa: Stoj!
K Dryádam, vílam stromov,
späť k ním, späť domov!

Čekání na apokalypsu

10. dubna 2009 v 15:35 | Nihilist
Jen hroby všechnu bolest zchladí
a rozemlou na popel a prach.
Ať staří lidé nebo mladí,
je třeba jen nemít strach.

Až to, co v nás, bude vně,
a vše bude moci konati,
i nejhlubší touhy na samém dně,
prapůvodní slast se k nám navrátí.

A tu bolest v hrobech
uvidíme už jen z křídel ptáků,
ve velikosti blech,
které už neublíží našemu zraku.

A až Země bude jeden velký hrob,
tehdy zvítězí slast, štěstí a mír.
Tak už teď oči k zemi klop,
nechť započne ten apokalyptický vír!

Maso!

1. dubna 2009 v 23:44 | Nihilist
Nikdo z vás nemá srdce, skutečně,
to byste nestáli tak netečně,
to byste drželi v svých rukou už,
nějaký ostrý předmět, asi nůž.

Se srdcem je totiž nemožné žít,
máte tam jen cihly, tak ani blít
se vám nechce, jste jenom kameny,
jinak by vás spálily plameny.

Jste jenom papoušci a roboti,
jeden jak druhý, všichni jako ti.
Kdyby jste to srdce měli jistě,
odstřelili byste se na místě.