Květen 2009

Metanihil

29. května 2009 v 23:47 | Nihilist
Za jevy je hluboká bezejmenná
propast, jež konec nikde nemá,
jen prázdnota o sobě.
Čím tedy jsou, když se nám jeví,
hmotou, naší představou? - nikdo neví.
A na dně ticho jak v hrobě.

Jen ideál o nich by v nás dřímat moh...
ale absolutní pravda je vlastně roh,
za nějž nevidíš.
A my jsme též pouhým jevem tady,
tedy nikde - a za námi? Rozum zradí -
a priori prázdný již.

Panteistická

24. května 2009 v 23:35 | Nihilist
Omámen noční nádherou,
hvězdami, jež dech berou,
dívám se vzhůru k nim,
myslím na to, co je v nás,
co je v nich, a v leže sním
a přeji si, ať se zastaví čas,
ať s absolutnem splynu,
do své podstaty se svinu.

Jak kapka deště do řeky
padne a spojí se navěky,
pak s proudem vody
teče dál, dál k širému moři,
kde její šlechtické rody
vzešly, kde sama v sobě shoří,
ve věčném blaženém klidu,
pryč od jevů, žádosti, lidu.

Motiv

23. května 2009 v 0:13 | Nihilist
Motiv mé vraždy
pozná každý....

Motiv mé sebevraždy
nepozná nikdo.

Neboť já sám sebe neznám.

Prostor, čas a bytí

21. května 2009 v 23:38 | Nihilist
V jedné větě celý svět -
vše, co si představší,
co bylo, bude a je hned -
naše společná skrýš,
kde se nikdy neschováš,
vždy minimálně sebe máš...

Má inkvizice

18. května 2009 v 19:10 | Nihilist
Nikdo z nás netuší,
jak moc konečně zemřít toužíš,
být bez očí, úst a uší,
za své pakty být přibit na kříž.

Zbavit se světa a sebe hlavně!
tvé touhy, citu a tvé marnosti,
nepřemýšlet, jak žít eticky a mravně,
a stejně se zas pak jen opít ze zlosti.

Chceš pohřbít tvou neschopnost a nepokoru.
Tvůj narcistický egoismus.
Tvá duše je epicentrem tvého vlastního moru,
tvého zatracení v největší hnus.

Vidíš palec dolů, oheň a útrpné právo.
Myslíš na Césara, Kostnici a Malleus Maleficarum.
Slyšíš, jak řve dav jak šelma: "Boží slávo!"
A chceš se ptát jak Hus: "Svatá prostoto, das Warum?"

Hřbitovy nejsoucího

13. května 2009 v 18:41 | Nihilist
"Pojmenovat bezejmenné, toť před stvořením světa být"
Vladimír Holan, Terezka Planetová

Sám chodím po hřbitovech
a hledám tu, kterou jsem ztratil,
ač byla vždy jen ve slovech,
či ve svém světě krásných víl.

Snad v Platónových idejích,
ale v naší sféře ji nenaleznu,
snad tam, kde padá čistý sníh,
nebo dokonce jenom ve snu.

Tak po hřibtovech kráčím,
hledám tu, která nikde není,
nejsoucí; však je, ale čím?
Zašlou nocí, když se denní?

Himalája

7. května 2009 v 23:54 | Nihilist

Slunce raněné soumrakem,
zpět zvracelo černý sen,
stalo se potápějcícím vrakem,
převtělujíc se, v jiný den.

V trvání do další části,
ve věčném kole Dharmy,
samo svou vlastní pastí,
nikdy se nezbaví karmy,

kterouž to září do prostoru,
s sebou strhává k životu,
přes noc nás nechává na voru
jak na moři, kdo je tu...

nevěda, kam slepě plout,
nevěda, zda vůbec plutí je,
nevymanit se nikdy z pout
a nemít, nemít rovné šíje.

Nic platno stát na Sagarmathě,
kdyžs duší tím nejmenším,
lesknout se jak slunce zlatě,
když jen prázdnota je vším.

Malinkatý testament

4. května 2009 v 18:59 | Nihilist
Byl jsem. A co z toho...
Nezbylo ze mne mnoho.
Spíše vůbec nic -
možná hromádka hnoje
a pár černých hlenů z plic...
Tak připíjím na to Tvoje,
Lásko, jež nikdy nebylas,
tak jako teď můj život zhas.

Báseň jedné noci

1. května 2009 v 0:18 | Nihilist
Psáno na Valpuržinu noc, devátého roku po druhém milleniu.

Ctnost je jen vlastně
neuskutečněný hřích,
a mé básně
leží na dně nich.

V schizofrenii se topí,
jak dvouhlavá saň,
jíž nabodávají na kopí
a pak nohou stojí naň.

Čert ví, kde se berou,
ty zvratky z jejích úst,
jež na papír mi kanou,
přestože voda drží půst.