Červen 2009

Katatonizující přirozenost

29. června 2009 v 22:27 | Nihilist
Je-li líně dýchat, být, líně,
nebo snít snad dokonce,
pak hledat pravdu jen ve víně
je jako dívat se do slunce.

Oslepí! A nepřijde poznání,
jakoby pravdivost mazalo,
nikdy nespočine na ni
a zbude ještě míň než málo.

Fikce, iluze, ubohá lež,
úpadek, zmírání, katatonie -
poté jak jen chceš
si svou duši střež, když hnije...

Kletba

29. června 2009 v 20:01 | Nihilist
Zvu tě! Ó pohromo očišťující,
usedni na lidstvo, jež sebou zvrhlo,
vymycuj vše! - Zapaluji svíci
a přivolávám tě, kletbo!

Vrať člověka člověku,
životu... a smrti,
dej zhynouti tomuto věku,
věku, jenž škrtí.

Má invokace tebe, prokletí,
je vlastně jen nutností předčasnou,
neboť tvá křídla už letí
k nám, lidem jež ví a přesto užasnou,

jež ví, jen znáti tě nechtějí,
přičemž sami tě volájící
od svého počátku, lejí
líh do ohně, ne a ne se zříci...

Hymny lesů

22. června 2009 v 0:59 | Nihilist
Šedá oblaka se sunou
jak náhrobní kámen
nad umírající zemí
a před čekající Lunou
den padal zmánen
pohledy těmi.

Jako závoj nevěstin
mlha se snášela na
tmavě zelené hory,
jako bílý stín,
z něhož je dělána
pro obraz chorý.

Hymny o pochopení bolesti
duším lesy tiše pěly
ze svého chrámu jednoty,
by nemusely dále nésti
břemeno, jež dříve těly
podpíraly jako nyní ty.

Na kůži dech...

20. června 2009 v 0:40 | Nihilist
Dýka slova z pochvy nevyřčena
bodla víc jak hřeb prase do čela,
není taká, taká žena,
jež by pro mne krev brečela.

Na prameni mlčení klečím mi tisíce
krásných bílých poběhlic;
a na stromech kolem visíce,
naříká uvadlých řůží ještě víc.

Ve svých hříšných proudech,
jež téměř do země Svaté tekou,
dotýkal se kůže jejich dech,
až zakryl mne jako dekou,

která spatřit nelze zraky,
však cítí se jak vánek od Etny,
jak bouře, jež potápí vraky -
pak ctnostný je být zbytčný....

Dojinud

18. června 2009 v 21:59 | Nihilist
Utéci ze světa, který
nemám rád,
jenž je tak šerý,
jak jen lze znát.

Jako mlha chladná
padá, padnout,
jakože není žádná
zář, jež má se hnout.

Vniknout do nitra,
jež se uzamyká
lidem jak jitra,
kterým poledne tiká.

Rozetlít v zemině zrození,
jako kmen tlí,
když stromem už není,
a život je vedví.

Krokem tady
a druhým tam,
otočit se zády
a (ne-)být sám.

Bytí a čas, nebo nicota?

16. června 2009 v 17:43 | Nihilist
Pravda tmy ve lži světla,
nejeví se z citu slov,
která kvetla
a posteriori. Chce Nov!

pro plné poznání,
bez slunce, bez měsíce,
viděti své nitro mimo sebe
a v sobě ruby i líce

nicoty.
Heideggerovsky nicující -
jako ty,
kdyžs, bez sebe, o sobě snící.

Tam, kde nejsi

14. června 2009 v 23:05 | Nihilist
"V čem záležím?" Samota se táže
při své smutné invokaci.
Má roztaženy paže
a ze srdce ticho zvrací.

"Jen sama v sobě..." odpovídá si,
"jsem tam, kde nikoho nemáš...
všude a často i tam, kde jsou masy."
A dodává: "A tam až,

kde, ještě a už, veselost schází."
A já ji viděl být chladným větrem,
když se opírá o ty, co jsou nazí,
neodění mechovým svetrem.

Vanula jak dech smrti bez boha,
vanula...
slepá, hluchá, bezruká... beznohá;
ne číslo - nula!

Svět jako vůle

10. června 2009 v 19:31 | Nihilist
(Panteistická mystika :-) )

Vědomost tušení
spočívá v transcendenci,
neboť vše je z ní
a my jsme pouzí ženci.

Nepodmíněnost kosmu
je jeho podmínkou -
"Bůh tedy zesnul"
a člověk je chvilinkou,

jen krátce trvající
součást všeho Bytí,
jež tmou nese svou svíci,
neboť není zbytí.

Pravůle ve vůlích
vládne každému dění,
je bílý sníh
a den když se v noc mění,

je vškerým pohybem,
jednotnou mnohostí,
je umíráním i příslibem
žití, nových hostí.

Je ve mě, v tobě, v nás
a my jsme cele v ní,
a až naše vůlečky rozpustí čas,
budem bez sebe - ale s ní!

Hlíně

4. června 2009 v 23:03 | Nihilist
Čekáte na mne
mlčením kůrovým,
Propasti klamné?
Odpovím:
Ne!

Dávno jsem zakořenil,
dříve, než začly jste
čekat na můj díl,
kolébky čisté,
konce chvil.

Je západ, je,
je už od východu
a soumrak právě
nese mrtvou vodu
jako závěť -

podepsanou minulostí,
ověřenou okamžikem,
prázdnou dosytosti
a umlčenou křikem
složených kostí...

Předsmrtná

3. června 2009 v 15:52 | Nihilist
"Ležím kříž odříkání. Umřít! A přec tu je,
zachvění údivu, jež vlní dech můj sem..."
Vladimír Holan

Všechnu dobu nadchází
ta chvíle posledního mlčení,
odřeknout se! - jak vrazi
svých nadějí, ven z dění.

Zelenost louky květiny rozbíjí
a duši uzamyká tělo,
naposled smrky, naposled zavyjí,
jakby se to mlčení rozeznělo.

Noc měla černý chřtán,
však bělejší chřtánu duše mé.
A let slepých vran,
jak vzpomínky němé,

jak všehomíra,
neměl
začátku ani konce
a byl s sebou bez sebe.