Červenec 2009

Touha

29. července 2009 v 17:14 | Nihilist
Řekni mi, drahá, o prameni,
z něhož tekou slova hluboká,
ta slova, která naplňují
prázdnotu až po okraj oka.
Pusť ta slova jako kamení
ze skály, do níž stále kuji.
Řekni mi, drahá, o prameni,
z něhož tekou slova hluboká,
ta slova, která naplňují.

EDVARD MUNCH - TOUHA, 1896, dřevoryt:

Z jiných dálek

26. července 2009 v 22:58 | Nihilist
Z míst, která jsou mimo naše zření
doléhá stín, či echo čehosi neznámého
avšak více, než osobního. Jako zapomnění,
jež bylo mé, ale nevím, co je na něm mého.

Jako z jiného vesmíru, z jiné reality.
A mezi nimi je nekonečná bezčasá propast
jako spánek mezi večerem a ránem. Jsi-li ty,
jsem i já? Nebo se navzájem klamem pro slast... ?

A vlastně... snažíme se dostat pryč,
nebo chceme blíže?
Či snad chceme podat jenom míč,
ač před sebou máme mříže?

O čem mlčí ten dozvuk, ne-li o nás samých?
Tedy nevíme, kdo jsme a ptáme se sebe...
Jsoucnost je struna a jevy jsou její vibrací,
a samy se neslyší a jen se valí prostorem..............................
....................................................................

Píseň Smrti dána darem...

23. července 2009 v 23:55 | Nihilist
Už utichá píseň věků
v hlubinách nám ztracených
a to, co po psím štěku,
je po nás, bezcených.

Už doznívají tóny dechu
z úst masových hrobů snů,
psi odešli umřít do pelechu
a my klesáme blíže k dnu.

Už dohořívá notový zápis,
libreto a režijní poznámky
a z očí na prsa stéká hnis
a vosk ze svíček na baňky...

Píseň Smrti dána darem
je nám pod stromeček
od osudu prošlým varem
až do stavu vlčích smeček.

Dalek sebe

16. července 2009 v 21:03 | Nihilist
Větrovím svou mysl vznes
do hlubin číše hvězdné,
na místa předešlá, kdes
býval, co ne svůj ještě.

Plynouc, stoje, dál se vzdal,
vyleť do noci ze dne,
ze dne, jenž tě zaprodal,
do kulis světa snes tě.

Vzleť s písní vědoucí
na křídlech svého snění,
vzleť už, vzleť, zpět do noci,
kde spřízněný příbytek
jest.

Prázdnota blahodárná,
která tvou duši smění,
všechna tvá přání marná
zničí... zničí! na dotek.

Píseň Vzdálené

16. července 2009 v 0:58 | Nihilist
Vzdálená! v dějinách sladce spící, Luno,
pláčí oči anachronií smutnou,
že nepoznám nikdy tvé překrásné lůno,
že mi tě časy přešlé pro vždy utnou...

Stalo se! Ale což, vždyť to být muselo,
vždyť vše bylo, a co ne, nezrozené
ještě, dalo korunu z trnů na čelo
a hluboké zapomnění se klene

nad vámi, krásko, jak včerejšek vzdálená.
Má neuchopitelná, chápu se Tě!
Jsi moje mlčící němá kazatelna,
jsi jako sníh, jenž ochladí mě v létě.

Snad sama nedosažitelnost vytéká,
co slzy z očí tvých jako lávové
prameny a stékají se jako řeka
s mou nadějí, do níž jen bezůspěšnost klove.

Úsvit

14. července 2009 v 16:02 | Nihilist
Neprávem pějeme chválu
našemu úsvitu na hraně bytí
a nebytí, kde radosti a žalu
nebylo, ty vzali posléze až ti,

k nimž svými kořeny míříme,
ti, kteří začli tu chválu pět.
Obhájíš se, starý Říme?
Nebo se navrátíš zpět?

Nebo zanikni!
A uveď nás v pokušení o nový úsvit,
o starou hranu.

Zpět k ní
se vracíme, do hrobu hnít,
vzatou jako bránu...

kam?

Pro noc

12. července 2009 v 1:03 | Nihilist
Bráno hvězdné oblohy
nad zámkem stromů,
ležíme, vzhůru nohy
a nevíme komu se svěřit, komu.

Ach, mraky rozervané,
jdoucí po noční nadstýlce,
nevíme, kam naše duše vane...
snad od hrotu meče do jílce.

A čí kříž máme na svém,
když, ach, když...
když potom zhasnem...
Ty již spíš?

Hvězdy!

4. července 2009 v 18:25 | Nihilist
Hvězdy, který z nás dvou
jsem skutčný Já - jsem stín svého stínu,
nebo jeho příčinou? Či vazbou?
Který z nás nese vinu?

Hvězdy, která z vás je má?
Která z vás hvězd pro mne svítí?
Ach, neznám Tvého jména,
nevím zda-li znát mohu chtíti.

Táži se, hvězdy, po odpovědích,
jež náleží
jen vám, vzdáleným.

Táži se, hvězdy, po cestě tich,
kde leží,
neboť vím: málo vím.

Nad časem

2. července 2009 v 1:18 | Nihilist
Cítíš také již ten záván, jenž ještě nezrozen
spílá nám už zánikem doby, v níž
bude dlít až v onen soudný den,
den, do kterého už od svého dechu spíš?

Cítíš také mlhou plačící počátek, z kterého
padal kaskádami horizontů
vanoucí ten dech, ten spánek, ten jeho
pěšák, jenž šel až za frontu?

Nebylo, není a nebude rukatých dotyků,
nýbrž pouhé procítění, jako záchvěv
listu knihy ducha při vzlyku,
jako němý nápěv...