Srpen 2009

Mezi nocí a ránem

31. srpna 2009 v 2:28 | Nihilist
Je to nějaká doba bezčasá,
někde mezi nocí a ránem,
která nám tichounce hlásá,
že jako vosk ze svíce kanem,

že jako list z javoru
na podzim padáme,
že jako po Styx na voru
plavíme se chrámem,

jenž vystavilo toužení,
že stékame jako slzy
do studnice vzbouření
proti tomu, co nás mrzí.

Je to nějaká chvíle nevnímání,
někde mezi nocí a ránem,
kde zrovna realita není k mání
a kde není člověk sobě pánem,

kde tma je dcerou temnoty
a vládne prostoru jak genius loci,
kdy myšlenky obouvají těžké boty
v této době mezi ránem a nocí.

Je to okamžik samoty nemluvné
vyřknuté nejhlouběji do nitra
někým, kdo nikdy neuhne
z cesty, po níž přichází jitra.

Krajina v srdci

27. srpna 2009 v 19:53 | Nihilist
Hladiny moří nesnesou
rovnost horských ok,
jež pějí píseň bezhlesou,
z nichž nápít se jen lok

je pro nás z kopců odměnou.
Dna moří nenávidí
hladkost strání s proměnou
kvítí, co zraky něžně šidí.

Hlubiny moří žárlí
na vrcholky olympů našich,
na bohy, jenž zestárli,
od těch dob plašších.

A temnota těch hlubin těch moří
nemůže spatřit tu krásu lesů,
nad kterými slunce jasně hoří,
tu zemi, po níž své tělo nesu.

Vzývání

26. srpna 2009 v 22:56 | Nihilist
Volám po návratu
ticha do duše o sobě,
odstranění drátů
v psychické podobě.
Vzývám mlčení mé,
nechť mne neopouští.
Vypadá to, že sníme
sen, v němž jsme na poušti
a modlíme se k mrakům,
ať aspoň kapka spadne
a přímo k našim zrakům,
a když už padá... sen vadne...
A probouzíme se
a umíráme
a pršíme sami
a rostou z nás stromy.
Vzývám vůli natury,
zab mne, zab mé chmury!

Před šílenstvím

25. srpna 2009 v 18:21 | Nihilist
To marné tlachání,
zbytečné snění,
čekání na bílou paní,
co má se zjevit z vodní pěny.

Sebezáchova káže
v samotě marnou naději,
iluze jsou stráže
před branou šílenství, svádějí

myšlenky o smrti a umírání
z mysli, dávají falešný vzduch
před tažnými koňmi, jež vraní,
chtějí černě táhnout sluch.

Ach, vše to vím, a nelze, nemohu
se vzpeřít pudům přírody,
uvázat kámen za nohu
a skočit do vody...

O jedinečnosti a bezvýznamnosti každé osobnosti

25. srpna 2009 v 16:50 | Nihilist
Jsem svůj a tedy ničí,
ale nevím, zda-li si patřím...
ta nevědomost váhání mne ničí
jako Neron ničil Řím.

Ne - jsem jenom součástí,
která je této přítomnosti nezbytná.
Jsem dílem genů své vlasti,
země, vesmíru, univerza.

Ale vždyť něčím čním
z řad, každý nějak vyčnívá.
Individualitou, osobností, tím,
co je každému vlastní, jak se dívá

na cokoliv, co kolem jest.
Nebytí jedince mění celý svět
v jinou přítomnost, skutčnost,
a pozbývá vše, co vyšlo z jeho vět.

Detail jen. Život pouhý.
Možná sen. Odvar touhy.
B E Z V Ý Z N A M N O S T
Vpravdě - nic než patos,
není naše chápání čehokoli.

Rituál

24. srpna 2009 v 18:56 | Nihilist
Na oltář tvého nevědomého chtění
pokládám svou duši k obětování
pro tvé nejtajnější bohy,
o nichž nevím.
Bez svící,
modliteb,
hlasu.

Svítání

23. srpna 2009 v 21:52 | Nihilist
Mysli svázaná
svou omezenou těžkostí,
utni svá lana
a nech odpalvit hořkosti.

Duše uvízlá
na denních mělčinách,
obepluj svá zla,
jež leží ve vinách.

Člověče spoutaný
do svého pohledu očí,
uleť jak vrány,
když jim kods do cesty vkročí.

Lásko toužená
od svítání do svítání,
utrápená žena
jsi, jež se smrti klaní.

Chvíle

19. srpna 2009 v 20:03 | Nihilist
Příležitost, ne nucenost, mlčení
dává vědomí svobody člověku,
ve skutečnosti jenom to, co není
je svobodné, ikdyž je nám do breku.

Ale naše chvíle jsou stejně svázané,
i kdyby nebylo jediné přímky času,
tak jako ruce navzájem si nepodané
drží se už myšlenkou svých vlasů.

Proto se dějou dějiny v prázdnotě
jsoucna, které je vlastně nejsoucí,
je to nikdy nenarozené kotě,
protože nebylo koček, tak ani budoucí...

Andělé

17. srpna 2009 v 23:47 | Nihilist
Andělé pokušení,
přileťte ke mě,
tak jemně
jako sníh snění,
andělé zvrhlostí,
přistaňte zde
jako hvězdné
záře z věčnosti,
andělé imorální,
padněte tady
k nebesům zády
jak orli skalní,
andělé blasfémie,
přijďte sem
a spolu ponesem
důvod proč se žije,
andělé marnotratnosti,
zůstaňte tu,
pro tu větu:
Carpe Diem! dosytosti,
andělé revolty,
vzbouřete se,
ať svět se třese,
taste kolty!

Život ve lži leží

17. srpna 2009 v 16:26 | Nihilist
Daleko dole se temní
v hloubkách na našich dnech,
nižší než přízemní,
náš svět. A nežijem, než-li ve svých snech,

které jen jako vznáší
se někde nad námi ve hvězdách,
nad tou propastí naší;
a věříme, jen věříme - neboť máme strach.

Naděje je nám vlastně
jenom to, co není, co nemáme...
dokud nepoznáme, že neexistuje.
I potom ale rychle zapomenem
a do nekonečna si budeme dále
lhát a lhát a lhát.