Září 2009

Podzim pod ledem

30. září 2009 v 13:53 | Nihilist
Omítka srdce praská a zemětřesení,
tekouce jak kapka po kůži, mrazí,
podobno větru a dešti v jeseni -
Jen nádech! Ale právě ten tu schází...

Nic, než jen stálé dušení mlčící
sune sem víko černých mraků oblohy,
jakoby řvalo: Vem si sníh a lžíci,
rozetni lebku a schlaď se, nebohý!

Má mše

26. září 2009 v 23:51 | Nihilist
Z větvoví buků nesu si monstranci
svou poutí němou, tak jako vzduch před bouří.
Přesto dávám přednost sedění před tanci,
však vydržím až, než se oči zamhouří,

bez vědění, zda-li chci ještě nespáti,
s vědomím, že nevím, kam až dojdu sám.
A jistota, ta neznámá, se nevrátí,
byť vždycky neznámá, byť vždycky jenom klam,

stejně vím, jak by mohla příjti mezi nás,
vnutit se, přesvědčit a potom, po sléze...?
Zas bychom poznali její falešný hlas
a začali přehodnocovat své teze.

A tak z větvoví buků nesu si monstranci svou poutí němou, tak jako vzduch před bouří.

Memento

17. září 2009 v 0:38 | Nihilist
Starostlivý smích a výsměšné kárání
slýchám v nocích, kdy duše předků havraní,
krákají nám vzpomínky na dobu viny,
dávno již přikrytou pod peřinou z hlíny.

Pokorně musím vyslechnout to zpívání,
neboť nemám víc, než naslouchat - nadání
kruté jako bič, jenž zevnitř těla bije,
jako když žhavé olovo se v krk lije.

Ty hlasy se do nitra pomalu plazí
a smrtelný jed vypouští jejich žlázy.
Srdce jako uši nezacpeš si rukou,
to, co dojde až k němu, stává se mukou.

Bez konce až do prvního kokrhání
kohouta, který nás na moment vyhání
nevšímavě a otupěle trpěti,
než přijde světlo noci a dávné prokletí.

Za hory horečky

14. září 2009 v 14:24 | Nihilist
(Dnes jsem zkusil něco poněkud jiného.
Jelikož jsem teď náhodou doma objevil jeden jakýsi starý zpěvník valašských lidových písní, a celkem mne zaujal, když jsem si ty texty pročítal, tak jsem si říkal, že bych se mohl inspirovat něčím z mých kořenů a napsat to ve stejném stylu, jako vznikaly takováto díla dříve.
Napadlo mě si domyslet pokračování jedné kratičké písně (kterou jsem předtím nikdy neslyšel, tudíž ani bohužel neznám její melodii), jejíž text se mi zalíbil...
Tak z toho vzniklo následující...)

"Za hory horečky
zašly ně ovečky,
běž ně milá pro ně,
ňa bolá nožičky.

Já pro ně nepůjdu,
já tvoja nebudu,
nech ti pro ně ide,
kerá tvoja bude."
(Valašská lidová)

Šel sem samotný tam,
sto roků v hoře už
blůdím jak havran sám,
co hledá zdechlinu.

A moje ovečky
nikde sem neviděl,
Edem ty hrobečky,
keré sů podemnů.

A moja galánka
zostala před kopci,
včil sem jak ta pláňka,
co uschla v tej noci.

V tej noci, jak ňa pryč
poslala má milá,
pořád ňa nožičky,
pořád ňa bolíjá,

nemám už ovečky,
nebudů věc iné,
nemám už mů milů,
všecko ňa pryč plyne.

Bezplamenná

13. září 2009 v 21:07 | Nihilist
Nepřítomnost lidské přízně
prázdnotou mojí vjeje,
jsem sám na poli v čase sklizně,
pomoc, pomoc, kde je?

Pole mi pustnou, schnou jako
studny, když sucho víří...
Jdu na pohřeb a nemám sako,
v rukávech pouze štíři

místo rukou mých se plazí.
Jdu na pohřeb, na pohřeb,
kde budou jenom moji vrazi,
místo růží jenom střep

a místo stuhy pohledy
od riviér a moří...
Chcel by som sa vrátit, do kedy?
Do časů, kdy srdce hoří...

Půlnoční melancholie

12. září 2009 v 23:59 | Nihilist
Samota je cesta a úděl,
pod smrky pěšinou setmělou,
nepřítomnost milovaných těl,
o nichž nevím, že se dějou.

V šeru vidím jenom obrysy
korun stromů tiše křičíchích,
v nitur dívku - to ty jsi!
A smutek mě pálí na lících...

Tato noc posunula svíci
do pohledu tvého směru.
Tvého... koho? Nejsem bdící...
poraď spáči v jeho šeru,

kam má se podívati,
aby tě, lásko, spatřil.
Poraď kdo? A koho spatřovati?
Tady, v tom lese, kde jeho úděl a cíl

v osamění jest!

Ztracená Arkóna

11. září 2009 v 19:55 | Nihilist
Nad městem visí spleen
jak slunce zašedlé,
my, jak obrázky z kin
na plátně vybledlém,

pod nebem setmělým,
hrajeme si hloupě
na to proč, jak a kým
chceme být...

A nikdo už neví čí je,
dozněly mystické tóny ,
dál naše duše hnije -
ztratili jsme cestu do Arkóny.

Nad hroby

9. září 2009 v 23:06 | Nihilist
Nad hroby mrtvých básníků
stojíme a své verše pláčem,
jimiž jim stavíme pomníky.
Nad hroby mrtvých básníků
záleží-li nám vskutku na čem,
tak říci jim upřímné Díky!

Nad hroby mrtvých básníků
vztyčíme prapor s pochodní,
že neseme jejich světlo dál,
nad hroby mrtvých básníků,
i když se cítíme nehodni,
kdo z nás by to vzdal...?

Nad hroby mrtvých básníků
zpíváme k jejich větší slávě,
aby nezapomněl na ně svět.
Nad hroby mrtvých básníků,
my, žijící teď právě,
dokud nezemřem, budem pět.



...in progress...
(OČ V TÉTO RUBRICE BĚŽETI BUDE, ZVÍTE BRZY JIŽ, VŠAK NYNÍ NE, NEB ZNAVEN JSEM)

Zeď (The Wall)

9. září 2009 v 0:08 | Nihilist
(Na motiv filmu Pink Floyd - The Wall)

Kam ses to jen dostal, Pinky, drahý,
v jakém to snu spíš, za jakou zdí?
Jsi tam sám, sám a nahý...
Vždyť to není noční můra, tvé oči bdí!

Vír pokušení s osudem strhli tě na dno samé,
nechal jsi vše, co ti nemohou vzít, před zdí tou,
a ta špinavá tlustá zeď se neláme...
Zůstalo jen to, co ti stejně seberou.

Vzpomínky na své dětství s sebou nosíš
jako mystickou relikvii, která se ti pomalu,
ale jistě ztrácí někde v mlhách Londýna,
jež se už nikdy nezvednou.

Vzpomínky na otce, kterého si pamatuješ
jen v uniformě asi tak, že bys ho nerozeznal
od jiných vojáků. A z nepochopení, proč už
se nikdy nevrátil z té služební cesty...
Nebylo to nic jiného, než jen další cihla do zdi...

Vzpomínky na matku, která ti zodpověděla
všechny tvé absurdní otázky, která ti šeptala,
ať nepláčeš, ať už nepláčeš a spíš. A sledovala
každý tvůj nebezpečný krok, než onemocněla...
Nebylo to nic jiného, než jen další cihla do zdi...

Vzpomínky na školu, na tyranské učitele,
kteří z vás dětí chtěli uplácat vojáky
jako bábovku z těsta, kteří si své komplexy
léčili na vás, na nevinných dětech...
Nebylo to nic jiného, než jen další cihla do zdi...

Pinky, už víš jak chutná cigaretový kouř,
víš jak dokáže víno zahřát na duši,
poznal jsi slastné dotyky dívčiných rukou a úst - i jejich opuštění,
a dokonce jsi slyšel z dálky zvuky padajících bomb...

Ale nic z toho, ani žádná z nemocí,
nemůže být horší, než to co cítíš teď...
Syntéza těchto vzpomínek a osamělost,
samota, kterou jsi nyní obklopen ve své zdi.
Která je už celá postavena.

A bolí to, trápí tě to, tato upadající svatá
mozaika vzpomínek.
Neboť vždy jen z utrpitelů a mučedníků
se tali svatí.

Ale ty jsi se uzavřel do svých spleenů
a ty ti daly pravý obraz toho, co se z tebe vlastně stalo.
Potápějící se vrak v moři své doby,
kapitán s kytarou v ruce lapající po vzduch.

A teď nechápeš, proč nemůžou pochopit
tuto tvou hladovou upřenou apatickou letargii.
Cáry z tvého truchlivého srdce,
jež puká jak zem při zemětřesení...

A nejméně chápou, nebo jen nechtějí rozumnět,
ti farizejové, kteří ti pomáhali a podporovali tě
v zazdívání sebe sama do této prázdnoty,
ze které slyšíš jen nezřetelné ozvěny z venku
a ptáš se je-li někdo za zdí...

A jen ta jediná, která tě kdy pochopila,
kterou jsi miloval, a která mohla chápat i nyní,
už tady také není... odešla, tvou vinou, odešla!
za jiným a už se nikdy, nikdy, nevrátí. A vzpomínka na ni bolí!

Ano - a teď už se jen modlíš, ať přijde šílenství,
to blahodárné a utišující požehnání ducha,
a ne jen šílenství ale i... i...
smrt! a s ní zapomnění...
které tu zeď zboří!

Něco bezejmenné

6. září 2009 v 19:10 | Nihilist
Že by dým z časů čarodějnic?
Že by král ze zemí alternativ?
Duch dob sám, či snad kříž se zjevíc
tady nám jako přízrak causarius?