Říjen 2009

Útěcha z života

31. října 2009 v 2:38 | Nihilist
Vystavím si zámek ze svého šílenství, do něhož
uzamknu se jak vězeň ze své vlastní vůle,
a křídla bláznů v hlavě se rozmáchnou
jak mraky když odkryjí měsíc.

Ukrytý ve světě fantasmagorie před touto
dobou mne cizí, zlou a němou jako hrob,
prchající klidně až před brány smrti,
až na okraje podvědomí,

budu dlíti jako středověký mnich ve své schole,
jak Díogénes ze Sinópé ve svém sudu,
jako Faust ve své pracovně nad biblí,
sám jak pták na modrém nebi svém.

A neupadnu nikdy více k hladině reálna,
pouze budu bytovati ve své subjektu,
zuby nehty, já, blázen a šílenec…
a snad už ta chvíle brzy přijde.

Jedno a Vše

30. října 2009 v 12:39 | Nihilist
Propast! se dnem v nedohlednu
a nečinným horizontem
neudání.
Propast! před níž v sobě blednu
v zbabělosti, jíž neujdem
bez poznání.

Bože! staň se mnou v každý čas,
jak káně splývá na vzduchu,
jakoby s ním.
Bože! stanuť se tebou, v jas,
v Jitřenku, ve světlo v duchu.
´EN KAI ΠAN*



P.S.
ad H.: Nerozumím, nechápu. Ale cítím!




______________________________

*HEN KAI PAN (Řecky "Jedno a Vše")

Démon akédie

28. října 2009 v 19:03 | Nihilist
Jakože něco je
z nečinnosti mojí,
či myšlenek roje
jen v podobě dvojí
klamou sebe samy?
Klamou, klamou, klamy.


Sedím a zároveň
jsem posednut, a ten,
jenž mi pověděl: "Kleň
nad sebou pouhý sen,"
ten, jenž mne v moci má,
tento démon - jsem já.

Vazač uzlů

27. října 2009 v 11:08 | Nihilist
On chodí světem a na srdce nám váže
uzly, jen abychom
nezapomněli, že je máme, a káže
tiše, jak florentský dóm,

jehlou vyšívá do stuh těch uzlů víru,
odkaz na něco víc,
co pojí nás s tím, co neznáme, skrz díru,
přes kterou chcem jít vstříc,

bez očí, bez obrazů, bez myšlenky, dál,
za podstatu bytí;
je to jakoby nám s úsměvem na rtech lhal,
že jsme sobě neukrytí.

Ον* XXI.

22. října 2009 v 11:20 | Nihilist
Za oko let svůj chtěl ses stát,
však čím dál míň víš, čím že jsi.
Div, že se jen tak neztratíš,
když vlastně jsi vše, co není.
Esence tvá nic nepoví,
pak koho ptát, měl by ses zde?
Ne, tady ne; tam v sobě, kde
tvá ψυχη1 spí; kol, v čem vězí.











_________________

* Řecky jsoucno (on)
1 Řecky duše (psyché)

Hrob mě

18. října 2009 v 20:49 | Nihilist
Jsem hrob svých nejlepších vlastností; a tyto,
byly-li kdy jaké, všechny jsem zavraždil
a teď věnce s nápisy "Je mi to líto"
v myšlenky kladu si s pláčem od těchto chvil

jako oběti svým bohům, v něž nevěřím,
jsem modlící se kacíř... nebo pokrytec?
Je má duše barbar obývající Řím?
Na náhrobek mi nic nevytesal rytec...

Jsem masový hrob všeho dobrého ve mě;
a bylo-li co, muselo by z mrtvých
vstát a prohrabat se skrze tuny země
jako zombí; a nebyl bych pak sídlo nemrtvých?

Slova slov

8. října 2009 v 14:12 | Nihilist
Slova slov tiše dlejí v mlčení,
však těžko, těžko je je poznati,
neboť neznáme nic, než křičení,
v kterém jsme kýmsi cizím proklatí.

Ctnosti ctností leží v nečinnosti,
však my nemůžem, než jen činiti,
co třeba vychází z potřebnosti,
která nás chytá do svých sítí.

Hříchy hříchů bytují v názoru,
v němž na činy nazírá nelibost,
jež se plazí až k bohu nahoru,
jako otravný a nezvaný host.

A bytí samo? To jest v prázdnotě.

Návrat

7. října 2009 v 16:06 | Nihilist
Pojď!
Kdo volá?
Země!
Nuž zde jsem!
Ve mně ukrýváš se přetajemně,
Tvůj jsem prach, a vše, co klíčí ve mně;
k síle své chceš nazpět moje žití,
v svůj zas klín jak matka chceš mě vzíti,
nuže, obejmi mě, v hrob mě vem!
(Adolf Heyduk, z básně Volání)

Pak Země mlčela jako chladný
led, jako starý nehostinný chrám;
a staletí bylo ticho, žádný
hlas mne nevolal, tak zvolal jsem sám:

Slyš, Země!

Koho to?

Mne, toho, jenž nyní synem je ti!

Poslouchám!

Přicházím tedy pro to objetí,
po stu letech našeho prokletí
v odloučení, v propasti dějinné,
syn Tvůj se znovu k Tobě přivine,
neboť, Země, už jen Tebe mám.

Dobrá, pojď ke mně…

Archypální

5. října 2009 v 11:26 | Nihilist
Je cesta plná děr a kamení,
s vyjetými kolejemi hrůz,
chce, abys následoval znamení,
jež vyzařují karmy padlých lůz.

Cosi táhne tam z dálky vpřed, jen vpřed,
a pudy, jak supy za mršinou,
ženouce mozek aby slep a šed,
vládnou nám a cestou se též šinou.

V davech - a při tom každý sám a sám -
katatonicky, strnule a přec
jaksi záhadně živouce hlásám
tuto neživou, byť však jsoucí, klec.

Nevím… co čekat, co hledat, co psát?
A tak paradoxy stojí nadnad!
zbytečné a nutné: je to jak lhát,
a nemoci si pomoci -
- a zároveň se kát.

Nepřítomnost

5. října 2009 v 1:18 | Nihilist
Osamělost místnosti v očekávání
toužebně mlčíce sní si sen,
v němž je člověk - žena smířená, a za ní
muž, jenž není nikdy samoten.

Stojí v krajině, do stříbra vytesané,
jsouc vmalováni do obrazu,
z něhož pokoj, mír a nostalgie plane,
jak pravost, skrytá pouze v kazu.

Věz, to vědomí osamělosti tvojí
vlévá se ti do žil jen z těch snů,
pouze z toho prázdna, které má tvář dvojí:
Vykoupení nebo bolest dnů!