Prosinec 2009

Tam, kam Buddha šel

23. prosince 2009 v 13:56 | Nihilist
Vůně tmy mlčí zpěvem Buddhovým
a větve jabloně, pod níž seděl,
vykvetou tiše životem novým,
s myšlénkou, jež značí velký předěl,

ale Malou cestu, kterou kráčí
a kráčet má jeho duch veliký,
a v moudrosti utrpení značí
těžkost touhy a její dotyky,

jíž, jako ryba souši, vyhnouti
měl by ses, pro mír, pro uniknutí,
z života, ze smrti.

Ani ano, ani ne - pravda je
tam, kde není nic, tam, kde není nic.
Tam, kde není nic...

"Veď mě od neskutečného ke skutečnému!
Veď mě ze tmy ke světlu!
Veď mě ze smrti k nesmrtelnosti."
(Brhadáranjakópanišad)

Melancholia estetica

21. prosince 2009 v 21:15 | Nihilist
Jako budoucnost, které nepřijde
předem už mrzíš moje čekání,
i když tě neznám, stále tě myslím,
i když tě jen sním, tebou si ubližuji
a vím, že tě nikdy neuzřím.
Tvá nepřítomnost je rozmrzení
života i smrti, ty nejsoucí,
jsi jako vědomí neexistence…
A co to znamená?

Nesmrtelný

21. prosince 2009 v 0:49 | Nihilist
Celé noci se svým daimónem na místě bdím
jako strážce své věčné duše.
A znovu, znovu, jen že nevím nic, nic, to vím,
to je má moudrost jednoduše.

Než řekni mi: podobá se, že člověk je víc,
než tělo, které nám snad hrob je?
Že to, co se nám jak zákon, jak pravda jevíc,
jest jen v nepůvodní podobě?

Ach, můj žáku znamenitý, jistě mnoho víš,
při Diovi, jistě mnoho znáš,
pověz to mne i lidem, co že se stane, když
svou duši nepravdě odevzdáš?

Možná že vůbec nezpívám

17. prosince 2009 v 10:58 | Nihilist
Možná že vůbec nezpívám
a mé verše jsou jenom výkřiky,
co křičí nemocný skřivan,
jenž četl knihy psané skeptiky.

Nebo snad stéká mi z duše
na papír inkoust co by bolesti,
které už nesnesu hluše
bytovat v sobě, jako zlé zvěsti.

Možná že vůbec nezpívám
a mé básně nejsou než mlčení,
ve kterém cítím ἑνκαἰ πἀν,
jako věčné a tiché souznění.

Či jenom činím svou touhu
ve slovech mých blízku dokonání,
byť třeba ztopenou v louhu,
však zbavenou všech pozemských daní.

Ad absurdum

15. prosince 2009 v 12:15 | Nihilist
Chci nabrat do dlaní
moudrost, jež leží přede mnou,
vidím ji, vím o ní,
ale mé ruce se nepohnou.
Rozum jim do farizejů spílá,
však ony nečině, jak mrtvá víla,
leží, leží a nehnou se nikam,
byť je to mé bytostné přání… vzlykám.
Vzlykám nad nesmyslností,
nad sporem se sebou samým,
a nevím, kdy míti dosti,
miluji a zároveň haním.

Toulání věčností

14. prosince 2009 v 22:36 | Nihilist
Sen je to, když jako opilí proutkaři
vrávoráme v sobě samotných, hledaje
svou duši, však nalézt, nalézt se nedaří,
protože vězí v nekonečné hlubině

a sen je kratičký na cestu věčností.
Ta cesta vine se stále sama v sobě,
jak perpetuum mobile bez přičinění
zvenčí, bez počátku, bez konce, daleko,

daleko a přece jen stále v nás samých,
kde je snad aspoň klíč, k němuž to dosáhnem.
Jenom teď nevíme, do kterých dveří je.

Probuď se ze snění a budeš uvězněn
v konečném jevovém světě, jenž zhasíná
hlubokou zář z niter, co svítí pro nás zde.

Eva Mudocci

9. prosince 2009 v 18:26 | Nihilist
Mé oči přemýšlí, o stínech na stěně,
myšlenky upřeny: mám být jen modelem?
Krásko má, řek, ale co je mu po ženě,
již jenom maluje, maluje v domnělém
vědomí, že kreslí mou duši.

Nezoufej, Evo, ne, vždyť budeš Věčností
vtisknutou na plátno, alespoň nakrátko.
Budiž Ti Tvoje brož, jak hvězda radosti,
znamením, že jako pomíjí pozlátko,
všechno se jednoho dne usuší.

Zbude jen idea, němá a neměnná,
a obraz důkazem vědomí, jež bylo,
důkazem tvých rysů ve tváři, jež tě má
zavřenou jak v hrobě, v němž se vše, vše slilo
v podstatu, Tvých krásných pohledů.

Co až mě dokreslí? Zas půjdu do žití,
vrátím se z myšlenek do cizích náručí,
nebudu sebou už, tma mne pak prosvítí
bude to jenom den deštivý. Mudocci -
zas budu ta Eva - Eva z ledu.

Edvard Much - Brož. Eva Meducci, 1903

Substantia Anima

6. prosince 2009 v 2:21 | Nihilist
Pod vědomím máme propast
jako noc neprůhlednou,
která končí v nekonečnu
a až budeme jednou

v sobě padat dolů do ní,
od smyslů již odňati,
poznáme náš prapůvod,
ve kterém jsme zajati.

A tam někde v nedohlednu,
všechny naše propasti,
musí se protnout v jediném
nekončícím žalu, slasti,

či snad jenom nevědomí,
však absolutně společném,
v kterém splyneme v Jednotu,
která je onen prapůvod.

Kazatel radosti

4. prosince 2009 v 17:44 | Nihilist
Ne, nejsme osamělí, nikdy nejsme sami,
jsme tu se svými myšlenkami.
Nežijeme k smrti ani pro mrtvé bohy -
nežijme život tak, tak strohý!

Buďme Most! Most - nebo alespoň lávka vratká…
Jablka pokušení sladká
trhejme silou své vůle, jež nám náleží,
dobro i zlo někde pryč leží.

Království vyšší ve své duši stvoříme si,
s vědomím, že vše bylo kdesi
v čase nekonečněkrát již - a bude zase -
to měl můj perský mudrc v hlase!

Dogmatický náčrt mé transcendentální filosofie dějin nevědomosti veškerého rozumu

2. prosince 2009 v 23:51 | Nihilist
Od slepého počátku
Přes okuláre sym - bolů
Od vědomí nevědomosti
K vždycky němým nebesům
Od neznalého rozumu
Jenom stát a hledět
Či opak - že bez smyslů vše
Vše je ve mně, co mohu vědět
Nebo snad až pod propastí skepse
Až na sebeopojení krasořečí
Od magie hvězdných sfér
Do lehkovážné sebekázně
A od odporného nabubření
Ke ztrátě ducha svého
Od živelnosti životů
Za hranice syntetických síní
Od tajemné temnoty smrti,
Dojdivší ke kanální šedosti
Dnešních dnů bez křídel,
Poznáváme opět nevědomost
Svou!
Žel, zas dharmicky otočil se
Uzavřený kruh.

Non Chaos, sed Ironia domina est.