Únor 2010

Kam?

28. února 2010 v 22:34 | Nihilist
Prázdno plné děsu zůstalo,
když jsem se vrátil do pokoje.
S celým mnou pak srůstalo,
jak čas, jenž padá do orloje.

Ticho je teď naším pomníkem,
knězem, nadějí i bolestí.
Kočár náš je vlečen vraníkem,
jenž táhne na neznámé rozcestí.

Voda dříme tiše pod hrází,
s hvězdami mlčí nám monolog.
Stejné myšlenky nás provází,
jako srdce činy, stání - krok…
kam?

Závěť noci

24. února 2010 v 13:31 | Nihilist
Proč vždy má slova voněla závětí
a hnědou barvou kadidel a myrhy,
jakoby mě zpět volalo zásvětí,
které mi bere všechny mé výhry.

Noci jsou dnům věčnými testamenty,
co šeptají druhé straně světa sny,
když nacházím jen rudé atramenty
v zásuvkách stolů, tak nejasných.

A ač vždy ráno se mlhy zvedají
z dočasných hrobů postelí a dají
jitru slovo k obhajobě,

má slova stále mlčí liturgie
a zaříkávají biblické zmije,
jak by žila v jiné době.

Akédie II.

21. února 2010 v 23:03 | Nihilist
A zase Akédie…
ale ke mně nepřichází jen v poledne.
Jako dítě se mě drží za ruku
a chodí se mnou vždy a všude
a naříká mi do uší,
že chce si se mnou hrát.
Jako jiní anděly strážné mají,
mě jen démon Akédie stráží
a snové své a bezútěšné
nápady mi na kůži tetuje
jak nesmyslné čmáranice,
jak pekelné souřadnice,
nad nimiž pak káže.

Vše, co jsem chtěl říci

21. února 2010 v 14:35 | Nihilist
A mraky jdou nad osiřelým lesem. A les nad ironií života.
A život nade vším.
Vítr, jak průhledná bílá paní, se ve větvích stromů mihotá -
snad ho jednou uslyším.

Světlo tmy

20. února 2010 v 0:27 | Nihilist
Jedno, jež jediné jest moudré, nechce i chce být zváno Diem.
Hérakleitos z Efesu

Z nedohledné tmy
plamen věčnosti šlehá sem,
a až tam kam zase nedohlédnem,
byť, stvořen byl Diem, přesahuje ho.

Jak na hvězdu denní
pohled náš zaslepí její žár,
stejně tak nevidno, co před námi,
co v nás jest, co jen dotek duše pozná.

Jedno je obé, jedno jen,
staví se na základ, na dno dnoucí,
i na nejvyšší úroveň, odkud kam jdoucí,
nikdy se neshodnem slovy, možná jsme nocí.

Věštec

18. února 2010 v 23:35 | Nihilist
Zlatý řez na hlavě kozla
je pod jeho levým okem;
upadáme hlouběji do zla
a brzdíme se pokrokem.

Trans

18. února 2010 v 19:07 | Nihilist
Ideál vymlčím si
až na dřeň ticha
vysoké definice,
nejsem už čímsi,
co lidsky dýchá,
byť má ještě plíce.

Reálno je už za
a slunce se ztrácí
jak hlas z dálek,
jako krásná Múza,
co ve svém paláci
pozbyla korálek.

Holka...

18. února 2010 v 1:03 | Nihilist
Holka, nebuď z toho smutná,
že svět se točí pozpátku,
nalij ještě, vždyť nám chutná,
vše nejde jako po drátku.

Holka, neplač pro minulost,
tu už zpátky nenavrátíš,
teď jsi můj milý zvaný host,
tak zahoď pryč ze sebe tíž.

Holka, ani časy příští
nemůžeme znáti už teď,
jen přítomnost nám prýští
jako pramen vody, tak hleď…

dej mi ruku, holka, a poď
do zahrady na procházku,
vysníme si malinkou loď
a dáme svůj život v sázku.

de´Konstrukce

17. února 2010 v 13:15 | Nihilist
Gambler si prostřelil hlavu,
neboť vyhrál příliš mnoho,
přál si vidět peří pávů,
však poprosit neměl koho.

Jakoby kousky své duše
házel čertům do pekla,
když mince cinkla suše
o automat a vně vtekla.

Ale to nevíte…

Nevíte - mince jsou chtění
a automaty jsou činy,
a díra v hlavě vyčlení
jednotlivé viny.

Ten gambler není sám,
každý z nás je hráčem,
hrajeme Život tam,
kde ho máme žít, a pláčem.

Kázání

16. února 2010 v 23:49 | Nihilist
K sobě se hluchoněmě dobýváme
s úmysly létat,
invokujeme Ikara, jenž klame
a sytí náš hlad.

Příslušně, jak vrány k vranám, sedá si
na náš starý plot,
jenž nám náleží, neboť jsme masy,
jen vidění hmot.

Jsme zvrhlí svou ubohou normálností,
kterou střežíme
jak svátost nejsvětější ze svátostí -
pak se bojíme…