Březen 2010

Polemos

30. března 2010 v 13:48 | Nihilist
πολεμοσ

Než kohout přivolá
zas slunce na nebe,
jak oběť, jak vola,
jehož smrt zazebe,
smíří se bohové
se zemí krvavou,
zvířata nebohé
stanou se potravou.

Než bude Klekání
stahovat zas noc k nám,
s níž přijde poznání,
byť sebe nepoznám,
zvím aspoň pár dojmů -
jednotu, protiklad -
identitu pojmů
pokladu na základ.

Schránka na čas

28. března 2010 v 20:20 | Nihilist
Schovej si ústa k polibku času příštího,
pohlídám svíci, ať hoří dál,
a jak vosk dolů poteče tichem, tma sní ho
namísto duší, jež snědl žal.

Zavoní víno, zazáří hvězda - usínáš
a zítřek civí, nahlídá sem,
jak měsíc vpíjí tu svou tmu k sobě, je jen náš,
neboť zní: "Čekej…" z jeho slov v zem.

Schovám si rety a budu čekat Trvání,
třeba až do hvězd, jako tvůj stín,
i kdyby měly popadat na zem, bez zvaní,
postrážím relaci společných vin.

Překlenutí

26. března 2010 v 15:45 | Nihilist
Říkám ti most nad naší propastí
a klam dálky a vzdálení padá…
tím mostem je, že ta propast není -
prohlédnutí -
neboť duše spolu v Hádu spí.

Říkám ti blízkost o sobě samé,
že ve svých hloubkách dlíme spolu v ní,
jako věčnost ve vteřinách spící -
vždy a všude -
jako Átman v Brahmě Jedním jsme.

Až bude moci vyjít slunce...

23. března 2010 v 23:56 | Nihilist
Říci slunci ať nevychází,
nebo ať vyjde až pozítří…
z těch slov až děsně v zádech mrazí,
když jedna je dva, v dvou možnost tří -
a láska postavena na ostří
a my, z nutnosti, jsme vrazi.

Carmen dolorosa

18. března 2010 v 20:21 | Nihilist
Portály kostelů shlíží
na persóny
plačící pokrytě z mříží,
tak nezlomných…

Měly by portály skrýti
se před persónami?
Měly by skutečně býti
sebou samy!

…et personae ante portas…
doufající,
čekající, jak slovo na hlas,
jenž chce říci:

"Nech mne projít!"
Marně? Marně…

Vedeni slepcem jsme...

14. března 2010 v 23:06 | Nihilist
Ze slunce paprsků,
na něž, sně, čekají dlaně,
doufají, že hrstku
teplé záře sešlou na ně.

Ze stínu větvoví
zase se jak spása klene
k hlavám sem bláhovým
vláha, chlad - zklidnění temné.

Ze světa, jenž schován
uvnitř nás, hluboko v úle,
v psyše té formován,
jakýsi základ dlí - vůle…

(for/from Schop.)

Ony stále žijí

9. března 2010 v 23:44 | Nihilist
Ještě někdy lze, hladným a trpělivým
okem nalézt a spatřit smutné tváře
kulhajících Múz, jak obchází žebrotou,
míhají se v davech a polohlasem
šeptají, jen tak do větru a pro něj,
jako zaklínadla času a doby, verše,
které hluchoněmí kolemjdoucí neslyší.

Ale já je slyšel. A dal se s nimi do rozmluvy
tichou poštou mezi mezerami vět a slov,
seděli jsme na turka pod nebeskou lampou noci
a kreslili na zem do štěrku vesmír.

Až přišlo rozjímavé mlčení na otázku
jak rozlehlý je Tartaros.
Nabídli mi cigaretu a tiše jsme přemýšleli.
Pak jedna vyskočila a povídá, že
ač chodí po almužnách, nevěří na peklo,
pak škrtla sirkou o podrážku vzduchu
a začala se modlit k Prométheovi.
Goethe, přestože oživil Mefistofela
a archanděly, by se mnou souhlasil,
dodala ještě ledabyle v tiché modlitbě,
asi jen abych nepochyboval.
Ostatní Múzy jen mlčky pokyvovaly,
potáhly si z cigaret a usrkávaly
mátový čaj ze skořápek spadaných ořechů
(kdoví odkud, když nebyly nikde kolem stromy).

Já jsem je nechtěl urazit, ale řekl jsem,
že i ty nejvyšší báje se, také jako lidi a Múzy,
mohou mýlit ve svých hypotézách o jsoucnu
a že Prométheus sice přinesl oheň, ale nestvořil ho.
Mlčely, jen se na mne ohlédly, ještě dokončily
modlitbu slovy: Zůstaň jak ta skála v nás…
a otočily se zase ke mně.

Tak jsem začal, i když jsem jindy nesmělý,
že bychom se mohli ještě někdy setkat.
Dostalo se mi odpovědi, která byla jakoby
garantována příčinností přírody,
že setkat se ještě můžem, ba dokonce kdykoli,
ale že zpívat bychom měli každý sám.
Prý ať se nebojím, že to třeba zní falešně,
že se najde ucho, které i disharmonie rádo
a že nemám dbát pythagorejců.

Nedůvěřivě jsem se usmál
a rozloučiv se s nimi po anticku,
poděkovav za tiché vzývání našich model,
začal jsem se belhat z toho místa
jako kdybych byl odcházel po rozhovoru se Sókratem.
Nevěděl jsem, co vědět, ba ani co nevím,
v tom se mi vzpomínky začaly ztrácet v mlze,
která sestupovala, tipoval bych, z Olympu.
A tu jsem si řekl, že se jednou podívám do Delf.

Dotek věčnosti

9. března 2010 v 13:50 | Nihilist
Jsou noci, jež voní
opiem věčné planoucí chvíle,
padáme tam do ní
jak ptáci tiší bez křídel, v díle

Dei sive Naturae.

Jsou oči, které tma
vábí jak bludné pocestné v lesy,
ale náš pohled zná
směr zření, k sobě, do hloubek, kde jsi

Natura sive Amor!

Jsou dlaně, hladící
smíření světa, tvé dlaně, vůle,
smyslnost pod svící,
jež teče vším zde, jsme celkem, ne půle,

Universum, ergo in unum omnia.

Splynutí

6. března 2010 v 16:20 | Nihilist
Večerem března
padaly sněhy,
obloha hvězdná
plakala z něhy,

stromy se chvěly
do nekonečna…

A mezi těly,
v posteli věčna,

pojí se bytí
s nebytím v jedno,
v němž budem zříti
se jak sebestředno.

Ptáci

4. března 2010 v 23:21 | Nihilist
Vzlétají po větru ptáci,
aby nám snášeli,
jaké jim vítr hrál písně
v duhovém průčelí.

Nad stromy života krouží,
zvěstujíc možnosti
svobody nám dané, tiše,
jako když se postí.

Člověk se odvrací od nich,
v sobectví upadá,
v patosu svého já pláče
… a ptáci jsou záhada.