Teď svou nevírou boříš mosty,
které spojují naše břehy
přes propast světů světa;
a Charón, projíždějící pod nimi
prázdnem,
už čeká na mince (které mu ale nemusíme dát!),
aby lásku převezl do Hádu.
To tenkrát vedl kroky mé i Tvé
Dionýsos s Epimétheem,
oni ukradli Polibek Afroditin a vložili
nám jej do úst
a my jsem s nimi tancovali
v jejich rozverném průvodu, v němž
nás očarovali.
Za čas však, po vystřízlivění z doteku idejí,
musel přijít trest Diův, byl
jako blesk ze slunečného nebe bez mráčku,
zabil i to, co ještě nebylo
mezi námi -
asi to byla oběť na oltář Nerozumu.
Nebo naše Tyché.
Ale nezničil nás zcela;
ponechal nás naší svobodě
a my se zatlými zuby šli po cestě dál
jak Orfeus a Eurydika, nic se však neohlížejíce.
Avšak nyní musím prosit Prométhea,
odpoutat jej od skály,
modlit se k němu a obětovat v jeho svatyni:
Ať rozžehne Ti oheň v srdci!
Ať shoří Tvé pochyby ze strachu!
A také k Héfaistovi, ať uková nám
pouto nezlomné ani bleskem Diovým.
A jsme dnes slábi a nemůžeme
přijít do Delf a ptát se Pýthie, co Apollón nám káže.
leč zbylo nám jejich moudré
dědictví,
jež nyní může a mělo by naše kroky vést dále, i bez mýtů:
ΓΝΩΘΙ ΣΑΥΤΟΝ
… jen s tímto vědomím můžeme vkročit do svých věčných Athén…
