Sonet: Dopis Ivanu Fjodoroviči Karamazovi

17. září 2010 v 23:19 | Nihilist
Souhlasím, Ivane Fjodoroviči, ano,
i my jsme jablka z ráje pojedli.
A nechápu proč je nevinnosti bráno
jako vrahovi, jenž ve hříchu dlí.

Ale považte, vždyť každý musím okusit,
nejsme svatí, ani bohové mocní.
Snad je to nutnost, jež srdcem nelze nepřesít,
neboť jen ten neumře hlady, kdo sní.

A tak bezúhonnost zůstane na svém místě,
pevná a neotřesena, jenom když -
jenom když skoná.

Aby byla bývala zůstala tak čistě
nedotknuta, řka: Světe, nejsem již,
či už ne ona.


P.S.
Ano, věříte, jako já věřím, leč…
věříme, věříme, jen nevíme več…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lytchi Lytchi | Web | 19. září 2010 v 10:36 | Reagovat

Především se mě dotýká "Snad je to nutnost, jež srdcem nelze nepřesít,
neboť jen ten neumře hlady, kdo sní."

2 Nihilist Nihilist | 19. září 2010 v 10:48 | Reagovat

Když to takhle řekneš, tak to může znamenat cokoli... Ale chápu... občas se stane, že se třeba jen jeden nebo dva přečtené verše zaryjí "deep into the flesh of guilt" (třeba jako mě právě sloka, z které je tento verš, z písně The pain is still mine od Ihsahna:
"When I finally cut deep
into the flesh of giult
the un-naked body of shame
and the veins of repentance
open wide
sending rivers of blood
into my mouth
the pain is still mine!"

3 L! L! | 19. září 2010 v 12:43 | Reagovat

Všechno snové se mě dotýká..."Sen je druhým životem" (Gérard de Nerval), ale to neznamenalo, že se mi zbytek básně nelíbil;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama